Dnes vám napíšu příběh, který by asi leckterý rodič prožít nechtěl. Je to příběh z mého náctiletého období. Období, kdy člověk dokáže udělat velkou spoustu chyb a rodiče s tím už nic nezmůžou.

Od teenagera do dospělosti

Nevím, od kdy přesně začít datovat moje vyprávění. Když to shrnu, můj vstup do puberty byl takový, jako u každého průměrného teenagera. Vztah s rodiči jsem měla napůl dobrý, napůl špatný. S maminkou jsem vycházela skvěle a myslím si, že až do mých asi tak 18 let neměla se mnou nějaké větší problémy, které zažívají jiní rodiče s puberťáky. Neflákala jsem se po nocích, nepila jsem. Horší to bylo s mým otcem. Nevycházeli jsme spolu vůbec dobře. Nebudu tu teď vypisovat, kdo, co dělal špatně, důležitější je, že časem jsem na to přišla a dokázala jsem se s tímto srovnat. V tomto pubertálním období to bylo pro mě ale dost těžké. Byl to docela domácí teror. Hádky byly skoro na denním pořádku, neměla jsem pocit, že žiju svobodně.

Problémy jsem měla i ve škole. Nedělala jsem je já, ale stala jsem se terčem posměchu spolužáků i terčem mojí třídní učitelky. V 9. třídě to zašlo tak daleko, že s třídní učitelkou už musela nastoupit k řešení ředitelka. Střední škola pro mě byla vysvobozením z tohoto každodenního boje. Nastala má první změna. Do té doby jsem byla uťápnutou šedou myší.  Prázdniny po základce jsem se rozhodla, že na střední to tak nebude. A nebylo. Proměna zafungovala a já byla spokojená. Učení mi sice nešlo, nenašla jsem ze své lenosti motivaci ani způsob a hlavně mě v té době chyběl i čas. Do školy jsem jezdila skoro dvě hodiny, tam mě čekalo denně průměrně 7 hodin výuky, pak dvě hodiny zpět domů. Na učení jsem opravdu neměla náladu.

Ach ti úžasní svatí v kostelích…

Další skupinou lidí, ve které jsem se točila, byla „kostelová parta“. Vychovávaná v katolické církvi, jsme pravidelně navštěvovali kostel. Tam jsem se scházela s dětmi v mém věku. Také to začalo v období asi 12-13 let. Nejdřív nás starší nebrali, že jsme „děcka“, vydrželi jsme a stali jsme se součástí. Ovšem nevím vlastně čeho. Tato skupina lidí se rozšířila poté, co jsme začali vystupovat na celorepublikové konferenci jako hudební doprovod. Zpívali jsme nakonec jako celá skupina, složená ze skupin z celé ČR. Scházeli jsme se i přes rok, abychom se sehráli. Moc mě to bavilo.

Pak začala postupně přicházet moje další proměna. Viděla jsem čím dál víc, že těmto lidem jsem ukradená. Že se tváří jako úžasní a milující, ale stejně si každý hraje jen na svém písečku. Jeden rok jsem na konferenci nebyla, skončila jsem v nemocnici. Další rok jsem se už jela jen „podívat“ a pozdravit je. K mému velkému překvapení mě většina z těchto lidí nepoznala. Na konferenci jsem s nimi byla asi 6x. Ptala jsem se sama sebe, jak je to možné?

S našimi „kostelňáky“ jsem nadobro skončila po jedněch velikonocích. Asi dvě party kluků objížděli holky po farnosti. Holky poslušně seděly doma a čekaly s občerstvením, včetně mě samozřejmě. Nesnášela jsem to. Někdy dojeli třeba až v pět odpoledne, já celou dobu nemohla ven. Dorazili, dostala jsem od nich pár „ran“, někteří si to opravdu užívali… A zas, že už musí rychle jet, protože toho mají hodně… Pak jsem se dozvěděla, jak u jiných vysedávají a baví se. Tyto velikonoce, o kterých píšu, byly poslední. Čekala jsem do devíti do večera a nikdo se už ani neobtěžoval dorazit.

Další velikonoce jsem trávila u kamarádky – spolužačky ze střední. A zažila jsem právě to, co zažívají holky, u kterých se kluci jen neotočí na patě. Bylo to úplně něco jiného. O to víc mě bylo líto, že ta „moje“ parta se zachovala tak, jak se zachovala.

A pak už vše vypuklo naplno.

Bylo mi 18 nebo 19. Nechodila jsem do této doby s žádným klukem, což mě v tomto věku opravdu hodně trápilo. Doma byla situace na ostří nože a nějak mě nepomáhalo „pochopení“ mojí mamky. Přesedlala jsem na diskotéky. Po maturitě z diskotéky na technoparty. Začala jsem pracovat a vydělávala jsem si de facto na lístky na party a na extázi… „Éčko“ přišlo hned na mé první technoparty. S tím i „tráva“, alkohol, nejlíp kombinace všeho. Víkend co víkend jsem byla někde na tahu. Moje vizáž se hodně proměnila. Boty na asi 5 centimetrové podrážce, zvonáče, červené vlasy na krátko vzadu otočené nahoru… To letělo a já byla „in“. Přišli i kluci. Jen ty vztahy s nimi byly takový prázdný. Ale v té době jsem si říkala: lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše. Nicméně moje vnitřní neštěstí z osamění, nepochopení a pocitu postradatelnosti mě válcovaly pořád dál. Moje droga a technoparty k tomu, mi dávali alespoň těch 8 hodin pocitu, že jsem neskonale šťastná, ač to byl pocit falešný.

Uvítala bych i smrt

Jak šel čas a sem tam se stalo, že na technoparty někdo okusil špatné „éčko“ a skončil v nemocnici nebo dokonce v márnici, zjistila jsem, že je mi to jedno. Nechtěla jsem žít, ale byla jsem srab na to se zabít sama. Moje postava a vzhled se proměnily. Byla jsem hubená, bílá jak stěna s kruhy pod očima. Moje představy se točily kolem toho, že jednou ke mně může doputovat tato nebezpečná pilulka a já odejdu z tohoto světa, kde mě všichni ubližují. Brala jsem to tak, že vlastně já se sama nezabiju a všichni konečně pochopí, jak moc mi svět ublížil.

Moje mamka zjistila, která bije. Byla z toho nešťastná, ale nedávala to nějak moc najevo. Její „chápání“ mě nijak nepomohlo. Bylo mě líto, že ji trápím, ale měla jsem pocit, že moje neštěstí je tak velké, že na to mám nárok. Nemohla mě nijak pomoct.

Princ na bílém koni

Vysvobození přišlo. Skrze velice zajímavou „cestu“ jsem poznala mého budoucího manžela. Nejdřív jen jako kamaráda na psaní. Měla jsem se komu vymluvit, tedy vlastně vypsat. Někomu, komu jsem svěřila všechny své pocity v domnění, že se s ním nikdy neuvidím. Vždyť žil 500 km od Brna, měl rok před maturitou. Po asi 10 měsících ale dostal možnost jet do Brna s kamarádem, co jel přes Brno do Německa a za týden opět s ním jet zpět do Košic. Využil toho. Setkali jsme se. Zamilovali jsme se. Čekal nás vztah na dálku, což pro moje vyhladovělé srdce bylo hodně náročné. Za tuto dobu jsem se začala vzdávat svých drog. Bylo to těžké období, ale s jasným cílem. Díky tomuto cíli jsem udržela směr a dočkala jsem se dne, kdy můj budoucí manžel nastoupil do Brna na vysokou. Dočkala jsem se své velké lásky. Měla jsem štěstí…

Že by špatná výchova?

Tento příběh píši hlavně pro rodiče. Výchova může udělat mnoho. Možná si řeknete, že u mě výchova očividně totálně selhala. Já bych spíš řekla, že je vidět, že byla jen taková polovičatá. Moc jsem toužila po obejmutí mým otcem s tím, že mě řekne, že to zvládneme. Nedočkala jsem se toho. I při této krkolomné cestě jsem si ale zachovala nějaké hranice. Dostaly se ke mně drogy typu pervitin a LSD. Ale řekla jsem si, že takto hluboko už neklesnu. Také po mě vícero kluků chtělo sex. Ale právě moje výchova mi nedovolila ani toto upadnutí v nabízení se kde komu.

Kde je smysl toho, co si člověk musí prožít?

V době, kdy už jsem chodila s manželem, jsem přemýšlela nad tím, že pokud moje dítě začne drogy brát, já budu bezmocná a nic s tím nezmůžu. Moje lekce mi dala do života ale i radu, jak se s tím nějak poprat, kdyby tato situace nastala. Co bych tedy poradila ostatním rodičům? Může to potkat každého rodiče, není to selhání ve výchově. Nevím, zda se tomu dá vždycky předejít. Ale pokud už se tak stane, snažila bych se asi co nejvíc vyslechnout svoje dítě. Proč do toho šlo. Co ho k tomu vedlo. V této době jsem potřebovala velmi oba rodiče. Ne jen jednoho. A to přes to, že jsem svému otci nijak zvlášť nedůvěřovala a nesnášela jsem ho, o to víc jsem cítila, jak moc mi chybí jeho tatínkovská láska. Pro dítě, ať už pro dceru nebo syna, je důležitá láska obou rodičů. Pokud ji nemá, hledá ji jinde. Když ji nenajde, pak je ohrožené o to víc. Jestli je příčinou braní drog nedostatek lásky (což si myslím, že téměř vždy), hledala bych způsob, jak svému dítěti dát to, co potřebuje. Moje výhoda je, že jsem si tím sama prošla a dodnes si moc dobře pamatuji své pocity z této doby. Ale doufám, že tyto zkušenosti nebudu muset nikdy pro své děti využít…

 

0
0
0
s2sdefault