Každý máme svůj příběh a dokud jsme na tomto světě, tak se náš příběh píše. Jakým směrem se bude ubírat si z velké části určujeme sami. 

Ten můj příběh, který jsem překotně změnila skoro před rokem, se také neustále vyvíjí a má pořád nějaké ty proměnné. Skrze nové situace jsem se naučila rozpoznávat, co mi mají dát, co nového mě učí. Je to trochu takové pitvání svého vlastního života, ale vždy s posunutím se o krok vpřed. Naučila jsem se například to, že když potkáte člověka, který vás poposune, tak jeho role opět může skončit a z vašeho života odchází, nicméně na další popostrčení už přichází člověk nový a opět vám dá nový směr. Ale na vás samotných je, zda tyto lidi chcete vnímat, jestli uděláte ten krok k nim. Oni mají naučit něco vás a vy zase učíte je.

 

Největší boj ale můžete svádět jen se sebou samými.

Po přihlášení ke spoustě skupin na facebooku, podobně smýšlejících jako já, mi začaly chodit na zeď různé citáty, úryvky, články, povzbuzení. Vše ve shrnutí je o jednom: Záleží jen na mě, tady a teď, jít v životě s láskou, pokorou a vděčností. Největším nepřítelem jsem si jen já sama. I já podobné citáty sama vymýšlím nebo šířím ty již natolik známé. Ale i tak se sebou neustále svádím boj. Můj běžný den je jako na houpačce. Několikrát denně si říkám, jestli mám šanci. Jestli můžu uspět. Zda není příliš velké sousto začít se živit mým povoláním. A několikrát denně si řeknu, že pokud chci a vytrvám, tak to dokážu. Protože chci, tak vlastně samu sebe přesvědčuji, že to musí nějak jít. Podvědomě tuším, že to nebude nic lehkého a nejspíš přijde ještě několik pádů. Ale stejně tak přichází i chvíle, kdy vidím, že to cenu má, chvíle, kdy mě má práce zcela naplňuje. 

Po přečtení oněch citátů si častokrát řeknu "tak lehce se to řekne". Často na veřejnost zasílají různá moudra i moji známí. Dají na zeď neuvěřitelné množství různých věcí, stěžují si, nadávají, naříkají, sem tam se tam najde i něco pozitivního, ale často jsou to jen přeposílané zprávy někoho z druhého konce republiky či dokonce světa. A pak od nich přistane na zdi nějaký ten citát. Často na to hledím a říkám si, jestli vůbec ty citáty čtou?? Jak můžou v záplavě nadávek na všechno a na všechny dát citát např. od Dalajlámy, že si nemáme nechat z hlavy udělat odpadkový koš...? Když se podívám na svůj houpačkový den, tak chápu - jsem na tom vlastně dost podobně. Člověk pořád řeší své vlastní nedostatky. Tím, že řeší nedostatky ostatních, alespoň nemusí věnovat takovou pozornost těm svým. Já se začala víc soustředit na sebe, nesleduji televizi, politiku řeším opravdu výjimečně, do lidí v mém blízkém okolí se učím neplést a dívat se na jejich životy jako pozorovatel, ne jako soudce.

Zákonitě přijde přehrabování na svém písečku, zahnojeném vlastními chybami.

Proto je můj den jako houpačka. Proto i já sice dám do oběhu životní moudra, ale často mi zní nemožně ač jsou sebevíc logická. Vím, že mají pravdu, ale jsem normální člověk se svými nedostatky. Dala jsem si nelehký úkol a tak se učím přijímat i své porážky, své chyby. Učím se být víc trpělivá, vytrvalá. Jsem vděčná za každou lekci, která přijde, i když jsou to lekce často velmi bolestivé. Stejně tak jsem vděčná za každého človíčka, který přijde ke mě a odchází s takovým tím vnitřním klidem v duši.

A co moje houpačka? Jsem vlastně na houpačce ráda už od malinka... wink 

0
0
0
s2sdefault