Moje miminko slaví 10. narozeniny. Je v tom období, kdy už nikoho nezajímají její „roztomilé“ fotky, protože už prostě „není“ miminkovsky roztomilá a je v tom věku, kdy se komentáře změnily na „páni, už je tak velká, kdy se to stalo?“. Zrovna se překlenuje její období dítěte, do role puberťáka, kdy jednu nohu má ještě v dětství a pusu už má často v pubertě.

Spousta rodičů, ne, vlastně většina lidí (hlavně těch bezdětných) si myslí, že dítě, když se narodí, je nepopsaný čistý list. A pak, když má nějakou svou povahu, se všemi plusy i minusy, mohou za to rodiče. Je jedno, že rodiče mají víc dětí a každé je naprosto jiné, stejně za to mohou rodiče, tedy hlavně za ty negativa, pozitiv si tu nikdo moc nevšímá.

e6ff0d0947e88c7590db58e654cf425d

S tímto nastavením souhlasí převážně ti, co děti nemají (zatím si malují, jaké jejich dítě bude a určitě nebude a jak mají skvěle nastavený koncept výchovy, který bude perfektně fungovat :-D), ale překvapivě i rodiče. Já si toto nastavení nesla do života také, ale když se mi dcera narodila a začala překotně růst, uvědomila jsem si, že tu něco nesedí.

Uměla například některé věci, které umět nemohla. Některé povahové rysy nemám ani já ani můj muž. Těžko se to popisuje, protože jde o záležitosti, které pozná zkrátka matka na svém dítěti a zvenčí vidíte prostě jen matku a dítě. Ale došlo mi, že ona rozhodně nepopsaný list není. Že má své dané a s tímto ranečkem přišla na svět. A já to neovlivním, ani nikdo jiný, jen ona sama, když bude chtít.

Další fenomén je styl výchovy.

Ze všech stran se na vás hrne: toto dělejte, toto nedělejte, takto to děláte špatně. Hodnocení, soudy, kritika. A samozřejmě i od lidí, co nemají děti. Pak jsou tu rodiče, kteří mají svého potomka jen pár dní či měsíců, a jejich moudrost vzroste o 350%, protože oni už jsou přece taky rodiči. To mě baví nejvíc, když vám někdo, kdo má voňavé miminko, začne vykládat, co by a jakby a tváří se, že jsou přece na stejné vlně jako vy s desetiletým malým dítětopubošem.

Tak ale proč to píšu? Abyste si nemysleli, že tu chci celý článek nadávat nebo si stěžovat.

Chtěla jsem poukázat na to, jak to v té realitě chodí, tedy těm, co to neznají. Rodiče starších dětí určitě ví… Jak jsme i v rodičovství neustále hlídaní, co děláme špatně. A jakmile dítě udělá něco „negativního“, tak je na vás ukázáno jako na první viníky. Líbí se mi k tomu příklad z FB, kde jednu dobu koloval obrázek učitelky, jenž napsala na tabuli asi 10 příkladů, z toho byl jeden špatně. Děti se jí začaly smát, že udělala chybu. Paní učitelka jim řekla: „a toto přesně je život. Většina lidí se bude dívat, kdy uděláte chybu, a nevšimne si, kolik správných věcí jste udělali.“

A největší ironie na tom je to, že ti co ukazují prstem, mají sami máslo na hlavě. Zkrátka každý jsme nějaký. I dítě už má nějakou svou povahu „danou“ a reaguje podle ní na vnější podněty. Na rodiči je vnímat svoje dítě, jaké je a neustále se učit tancovat a bilancovat jako na tenkém ledě. Je to náročné, je to krásné, je to život. Souzení a posuzování vám přidává kila na tomto ledě.

Někdy se cítíte jako totálně nemožní a říkáte si, že přece jste tak moc neselhali. Také si vzpomenete na své dětství a říkáte si, jak je to možné, že se z vás nestal zločinec po tom všem, co máte za sebou. Vaše dítě si žije mnohem líp, než vy a stejně je někdy na pár facek. Nebojte se, je naprosto normální, stejně jako vy.

8ce0b85d3cd61a7fd20ad7963c4ec1a1

Trvalo mi dlouho, než jsem se smířila s tím, že nejsem dokonalou matkou a dělám spoustu chyb. A že nemám dokonalé dítě, jak by ho společnost kolem chtěla (to by snad ani nebylo možné, protože každý má jiné své představy). Začala jsem vidět mou dceru jako originál a že je skvělé, když vyčnívá z davu. Že se v mnoha ohledech nechová jako ta ovečka ve stádě. A mě to koneckonců taky naučilo ze spousty „tabulek“ vyskočit ven. Začala jsem si dávat i otázku v momentě, kdy se dcera nechová tak, jak by si druzí představovali, ta otázka zní: Jak ji toto chování ovlivní do/v dospělosti? Často mi přijde odpověď, že právě toto rebelské chování jí v dospělosti pomůže ustát si zdravě to "své".

A možná to vše, co se ohledně (nejen) rodičovství děje, je proto, že se prostě pachtíme za ideály a vidět ty neideály u druhých nám dává pocit, že u nás to není tak hrozné a jdeme správným směrem.

Tady se zastavme. Mohla bych pokračovat dál a dál. Ale to by bylo jen přilévání oleje do ohně.

My i naše děti jsme naprosté originality. Přišli jsme na svět z nějakého důvodu a máme si prožít a učit se něco, co jsme si sami naplánovali. K tomu potřebujeme lidi, které potkáváme, i ty, kteří nás pomlouvají a soudí. Potřebujeme zažívat nejen radost, ale i tyto „rány“, abychom se naučili, co s tím.

Aby nás to posunulo dál.

Vše, co se nám děje, ať jako dětem nebo jako rodičům, má svůj smysl. A hlavně pořád se tu (vědomě nebo podvědomě) učíme hledat a převádět do praxe tu bezpodmínečnou lásku. Skvělá otázka k tomu, když nás někdo/něco, něčí chování, výchova, cokoliv, irituje, je:“ A co by udělala láska?“ My nevidíme náš život, ani život někoho jiného, z toho „božského“ nadhledu. Nevidíme plán ani naší duše, ani duše našeho dítěte a lidí kolem. Je tak snadné odsoudit. Ale co když je to to nejlepší, co se může dít? Co když ty „chyby“, které druzí z našeho pohledu dělají, jsou tou nejlepší cestou k cíli, kterou si stanovila jejich duše?

Prosím buďme soucitnější.ac0454734840231a70525e920e97b76e

Dívejte se na rozhodnutí, volby a jednání všech víc se soucitem. Ne s lítostí, to je svým způsobem opět soud. Ale soucit a láska. Protože každý z nás zde má svou cestu, svou zodpovědnost za ni a má to své důležité místo v tomto životě, proč se tak děje. Každý má právo na své chyby, které jsou zrovna pro tu jeho cestu důležité. Hleďte si své cesty a o tu se starejte, jak nejlépe dovedete. Jsme žáci, studenti a měli bychom si pomáhat, ne si házet klacky pod nohy.

Chyby dělá každý a každý z nás má svoje neřesti. Viníte za to své rodiče? Pak jste nepřijali zodpovědnost a jste v roli oběti. Ale myslím si, že většinu lidí u svých vlastních negativních vlastností často nenapadá obviňovat rodiče, tedy určitě ne ve všech případech. Pokud tedy tuto „temnou“ část své osoby vůbec vnímají. Spíš ji potlačujeme, stydíme se za ni a pak už záleží na nás, jestli se přehoupneme do tvůrce nebo oběti.

I děti mají už svou povahu, ten svůj raneček naplněný tím, co se tady mají učit. Každý z nás má v srdci dobro, soucit a lásku. Zkusme zaměřit víc pozornosti do těchto míst a ty hledat u druhých. A tím mnohem víc pomůžeme v zápase těch negativních stránek nejen druhým ale i sobě samým.

0
0
0
s2sdefault

Komentáře vytvořeny pomocí CComment