Už asi tak týden, možná i víc, mám jedno dalo by se říct poselství v hlavě. Vždycky si sednu k počítači, abych tu změť, uvedla do hmotného světa písmenky v článku, jenže ono nějak ne a ne to sesumírovat tak, aby to mělo hlavu a patu a předala jsem přesně tu čistou esenci, která došla mě, tam odněkud.

Poslední týdny se nejen já osobně potkávám s těžkými energiemi, kdy člověk doslova padá na hubu. Vykládají mi to samé klienti, terapeutky-kamarádky (i ti, kteří na sobě pracují velmi dlouho a prošli si už ledasčím) a všichni mluví o tom samém: hluboký propad na temné dno a pocity, že nedává nic smysl a že začínají od samého začátku.

 

e045aeb801fdce61bd74f7a76eb5ba55I já si tímto prošla a ještě vlastně procházím, byť věřím tomu, že jsem se už odrazila a zas jsem našla tu cestu zpět k sobě, odkud už pak věřím, že mě moje nitro povede tím směrem, kterým mám pokračovat dál. Musím uznat, že přes prvopočáteční pocity, že se mi sesypalo naprosto všechno a že jsem jak na naprostém začátku, se v době, kdy jsem se obrátila zpět dovnitř do sebe, ukázalo, že mám už nástroje, které když použiji, rychleji se z tohoto stavu začnu dostávat zpět. Takže zas takový začátečník nejsem. Díkybohu. Práce se vyplatila.

Ale o tom psát teď nechci. Přemýšlela jsem nad dualitou: nad dobrem a zlem. Nad láskou a zlobou, nad světlem a temnem. Přemýšlela jsem, proč to špatné, těžké a negativní je tak intenzivní a to příjemné, pozitivní a nabíjející energií ze sebe doslova musím dolovat. Proč to nepřijde samo a neodežene to to, co mě tak tíží a ubližuje mi to.

Vzpomněla jsem si na knížku Zasvěcení, kde je popisováno zlo (Satan) a došlo mi to.

To těžké, to co nám z našeho pohledu ubližuje, to vytváří TLAK. Cokoliv, co si představíte, jakoukoliv bolest, fyzickou, psychickou, duševní. Vytváří to tlak na nás. A my pod tím tlakem občas klesáme hlouběji a hlouběji.

Oproti tomu Láska, ta žádný tlak nevytváří. Je tu volnost, ona tu prostě „jen“ je. To je zásadní uvědomění.

Tedy aspoň pro mě. Stejně jako se učíme na čchikungu tři brány ke klidu, harmonii. Jedna je hledání ticha za hlukem. Ticho tu je, pořád tu je, jen je, žádný tlak. Hluk do toho vstupuje. Stejně tak hledání klidu za pohybem. I ten klid tu pořád je, to nehnuté nic, a do toho vpadne pohyb. A pak jsou tu myšlenky. A za nimi je to „nic“, které tu vždy je. Do tohoto „nic“ vstupují myšlenky. Přijdou, odejdou. Hluk přijde, odejde. Pohyb přijde a ustane. Jako vlna za vlnou. Přijde, odejde, přijde, odejde.

Láska tu je. Pořád tu je. Prostě „jen je“. A to těžké, zraňující, bolavé, negativní, špatné atd., to do toho vstupuje. A proč je na nás vytvářen ten tlak? Možná proto, abychom ho dokázali uvolnit, nechat se ním třeba nasměrovat, nebránili se tomu tolik, přijali ho, abychom mohli najít ten protipól. Aby nás naučil tlak nevytvářet, ale najít to „nic“, to všechno obsažené v Lásce. Tu vlnu, na které se budeme vozit.  

Takže odpověď na otázku: Proč láska nepřijde a nezachrání nás je - protože ona tu prostě je, nemůže přijít tam, kde už je. Nevytváří na nás žádný tlak. To my potřebujeme najít cestu k ní, do jejího klidu, plynout v ní a pak jsme „zachráněni“.

Tak šťastnou cestu při objevování cest k ní milí souputníci. ;-)

 

0
0
0
s2sdefault

Komentáře vytvořeny pomocí CComment