Možná si ještě pamatujete na tento můj citát:

„Až nebudu poslouchat své ego, až nebudu potřebovat chvalozpěvy druhých, až mě nezraní posměch ani ponižování, až budu přijímat vše, co dostanu, i to, co mi bude odebráno, budu žít v pokoře a lásce…“

Tehdy před lety mi tato slova šla po hodně pokorném zážitku přímo z hloubi srdce. Vlastně si už ani nepamatuji onen zážitek. Ale to nevadí, protože vždy, když se mi přihodí něco, kdy musím uznat, že jsem na dně svých sil, že prostě něco nezvládnu a musím to nechat ještě být, anebo když jsem donucená Vesmírem, Osudem či čím, k rozhodnutí, které se mi moc nelíbí, tak si na tento citát vzpomenu.

pokora

V poslední době mě pokora učí tomu „umění se vzdát“. Možná mě tím připravuje na jeden důležitý krok, umění se vzdát těch, kteří jsou mému srdci tak blízko. Abych uměla žít sama za sebe, v té Pokoře a bezpodmínečné Lásce. Abych nepotřebovala ke štěstí v životě to, že mi někdo kryje záda, že je tu vždy někdo, kdo mi podá pomocnou ruku.

Tím nechci tvrdit, že to není správné, užívat si radostné okamžiky s těmi, které mám ráda.

Vysvětlení už nám poskytli jiní, jako např. Don Miquel Ruiz, Osho atd. Takže se tím zaobírat nebudu, já jsem stále ještě na „cestě“, jako většina z nás. Pořád se učím poznávat, kdy už něco moc tlačím, kdy už přepínám svoje síly, nebo kdy jsem na druhých až nezdravě závislá.

Poslední dny nad tímto tématem přemýšlím mnohem víc. Po víkendovém semináři Transformace, kdy se nejdřív dostanu do „transu“ a pak hledám zpět svou formu/formaci, se opět dělo spousta věcí. Jak to tak bývá, seminář, který začíná v daný datum, vlastně v tento datum nezačíná, protože se začne spousta věcí připravovat mnohem dřív. A ani nekončí datem skončení akce, ale pokračuje klidně i několik měsíců poté.

A mě přesně týden před odjezdem na tento seminář moje hlava vyplivla něco, co dlouhá léta skrývala, něco, co jsem jen matně tušila, že se stalo. Jedno z nejbolestivějších témat v mém životě ženy a já si říkala, že to nebude náhoda, když se tak stalo před tímto „transformativním“ seminářem. Bála jsem se řešení, nechtěla jsem si vzpomenout úplně.

Ale řekla jsem si: bude, co bude. Uvidím.

Na semináři se opět projevila i fyzická rovina tohoto problému. Nenápadně, ale za to dost rychle a razantně zasáhla moje tělo velká bolest. Velmi mě to vysílilo a já cítila, že to prostě fyzicky nedám. Jenže jsem někdo, kdo jakmile se problém objeví, mermomocí hledá řešení, a to ideálně hned. Jenže jsem nakonec musela uznat, že bude muset stačit ten kousek, který se pohnul. Ten kousek, který se uvolnil a zbytek nechat na někdy jindy, protože prostě nejsem schopná tuto nálož odstranit naráz.

61070c414ae4180b10d7460c99c99294Dny po semináři jsou pěkně dopletené. V pondělí jsem žila v domnění, že další den bude středa. V úterý jsem se radovala, že zítra už je zase pátek. Dnes je středa, třetí den po semináři. To si musím napsat, protože jinak vůbec nevím, co je vlastně za den. :-D

Prostě když jde člověk do hloubky, tak nějaké datum materiálního světa jde mimo.

Ještě jedna informace, ještě jedno pokorné rozhodnutí, které bolelo: Blansko. Jak někteří víte, měla jsem prostory i tam, abych lidem napomáhala k uvolnění těla i mysli. Co se týče kranio-sakrální terapie, v Blansku ji nikdo neprovádí. A vlastně pokud vím, tak ani Aromatouch. Chtěla jsem tyto skvělé terapie rozšířit i tam. Snažila jsem se o to tři roky. Pár lidí si ke mně cestu našlo, ale nestačilo to.

Včera jsem byla nucená udělat radikální rozhodnutí.

Pokaždé, když tam jedu, se mi zatoulá klíč od prostor. Je to záhada. Vždy ho dávám na jedno místo doma, protože je to jediný klíček a vím, že se mu chce toulat. Vždy jsem ho našla. Včera ne. Včera jsem obrátila byt vzhůru nohama, použila jsem automatickou kresbu, ale nic. Prostě nebyl. Dokonce jsem po dlouhé době vzala kyvadlo a ptala se. Odpovědi byly jasné. Je to teď pro mě velké sousto. Mám s tím na nějakou dobu skončit. Obrečela jsem to. Nemám vůbec ráda takovéto „blesky z čistého nebe“, ale musela jsem to prostě vzdát. Nechat to ustoupit jiným, nejspíš důležitějším krokům, které mi budoucnost připravuje.

A o tom ta pokora je.

Když se něčeho zuby nehty držíme a ono ne a ne to fungovat, je lepší to pustit. Protože právě, co když je pro nás připraveno něco mnohem lepšího? Ale my se díváme do svých dlaní, ve kterých urputně držíme to něco, čemu říkáme jistota… Ta je ale jako ta voda, kterou prostě v dlaních neudržíte. A už vůbec ne velkou silou.

A tak si znovu říkám:

pouštím tzv. jistoty, vpouštím do svého srdce pokoru a jsem otevřená všemu, co má přijít. Bolest, která mi vznikla urputným držením pouštím v slzách a znovu nechávám místo pro radost v mém srdci. Děkuji!  

 

0
0
0
s2sdefault

Komentáře vytvořeny pomocí CComment