Pohádky tisíce a jedné noci, to asi zná každý. Myslím si, že i náš život je takový soubor „pohádek“ o tisíci dějství. A jak se říká v jednom citátu, že pokud to dobře neskončilo, tak to pořád ještě není konec. Moje jedna taková „pohádka“ boje dobra se zlem se rozjela letos na magické datum 8.1.18. Krásně to koresponduje s mým datem narození 18.10.81.

A jak to tak bývá, jedna pohádka se mi nakonec rozdělila ještě do vícero příběhů. Aneb, jak se říká hezky česky: Na posr… i hajzl spadne. Kousek po kousku se vše ale skládalo a stále ještě není celý obraz doskládaný.

S kouskem jsem se už podělila v minulém článku, dnes přicházím s další malou dávkou této mojí story.

6efb7762069edc256ec8fdb531364070

V jedné moji vizi, v době, kdy mi bylo dost mizerně, jsem se uviděla v místnosti. Tato místnost byla prázdná. Nic tam nebylo. Jen holé kamenné zdi, okno a těžké dřevěné dveře. Zamčené. Byla jsem uvězněná. Cítila jsem, jak na mě všichni zapomněli. Nikdo neslyší moje volání ani bušení do dveří. A hlavně jeden člověk, na kterém mi v té době hodně záleželo. A od toho to bolelo nejvíc. Zlomená a nešťastná jsem doufala, že si vzpomene, že se slituje, ale zatím jsem tam pomalu umírala. Opuštěná, bez jídla a vody. Nakonec jsem vyskočila z okna a ukončila (zdánlivě) toto trápení.

Tento člověk mi přišel do současného života. A vše se začalo zas vynořovat. To, že jsem možná někdy v minulosti takto ukončila svůj život, mi nijak nepomohlo. Zase jsem si řešila ty samé pocity. Hezky až na dřeň, jako bych tento příběh znovu prožívala, znovu zapomenutá, znovu uvězněná a opuštěná. Taky jsem cítila zlost na tohoto člověka, měla jsem totiž pocit, že jedině on má ty klíče a může ty zatracený dveře odemknout. Nestalo se tak.

Co ale teď? Jak dál? Ani smrt nebyla řešení, jak se tedy dostat ven?

Probíhal ve mně velký zápas s emocemi od výmyslu světa. Tak moc jsem toužila být zachráněná. Při posledním kraniu jsem cítila na hlavě korunu. Ne královskou, ale jako nosívaly princezny. Viděla jsem ten starý kov a červený rubín. Zvláštní to pocit. A pak mi kamarádka po terapii řekla, že mě úplně viděla jako spící princeznu, která čeká na toho svého prince, až ji přijde vysvobodit. Jen jsem se zasmála, přišlo mi to až vtipné, jak to hezky sedělo. Řekla jsem, že takový není. Že princové zachránci už nejsou. Taky na vás z každého koutu vykoukne, že se stejně musíme naučit zachránit se sami. Nespoléhat se pořád na druhé, přijmout tu zodpovědnost cele sama za sebe. A já už nechci čekat na zachránce. 

Jenže jak se dostat z té zpropadené zamčené místnosti?

Jak, když skok z okna nepomůže, a ty bytelné dveře prostě neotevřu?

Dnes jsem šla po sto letech běhat. Střídavě s joggingem. A při té rychlé chůzi mi to začalo docházet. Člověk si tak báječně vyčistí hlavu, že pak konečně vidí to, co měl celou dobu přímo před nosem.

Ty stále dokola omílané teorie o tom přijmutí, nebojování, splynutí. Přijměte to, jak to je. Smíření se s tím jak to je. Jenže to pro mě byly JEN teorie. Při té očistě hlavy mi to začalo docházet i do těch míst, kde se s tím začnete smiřovat, začnete to CÍTIT, ne jen vědět. Přejde to z hlavy do srdce, do duše a dál.

Měla jsem pocit, že jsem najednou lehká jak pírko, že už je mi to vlastně jedno, že tam někde moje část duše sedí a čeká na vysvobození.

Už totiž nečeká, už jen „je“ a je šťastná - našla svůj klid.

Jedna část jednoho příběhu se uzavřela. Teď už zbývá jen pár dalších tisíc… :-)   

0
0
0
s2sdefault

Komentáře vytvořeny pomocí CComment