Bylo jí jen 9 let. Ani jsem si toho nevšimla…

Byla jsem to já. Když mi bylo 9 let, moje maminka onemocněla rakovinou. Prognóza lékařů zněla: zbývá vám maximálně 6 měsíců života. Měla jsem tehdy tříletou sestru a 11letého bratra. Skončili jsme u babičky, když byla moje maminka v nemocnici. Trvalo to asi půl roku, kdy jsem se den co den vracela ze školy do náhradního domova s obrovským strachem, že mi babička oznámí tu strašnou zprávu. Chodila jsem pěšky, protože z dědiny od babičky nejezdil autobus. Bylo to necelé dva kilometry cesty, kdy jsem si představovala, jak přijdu „domů“ a moje maminka bude sedět v kuchyni na židli, zdravá a přivítá mě se svým kouzelným úsměvem, který jsem tolik milovala.

2

Pak ale přišel ten obrovský strach, co když to tak nebude? Co když mi moje babička oznámí, že zemřela? Že svůj boj prohrála?

Noc co noc jsem pod peřinou plakala. Nedovedla jsem si vůbec představit žít bez ní. Zůstat s otcem, kterého jsem se bála a vztah k němu jsem ztrácela. Ta představa, že maminka odejde a my zůstaneme, mě drtila noc co noc. Až jsem začala dospívat k rozhodnutí, že pokud se tak stane, zabiju se.

Po půl roce se maminka opravdu vrátila. Čekala tak, jak jsem si ji představovala dennodenně. Byla jsem moc šťastná a život šel dál.

Letošní rok jakoby se roztrhl pytel s nedořešenými zasunutými věcmi. Prvním impulsem, kdy se začala ona holčička z tohoto období objevovat, byla kniha jednoho šamana. Psal v ní o rozdělení duše v různých traumatech. Často se mi zdávalo o domě babičky a vždy jsem v něm přespávala, byla jsem tam ubytovaná. Sny se opakovaly několikrát do týdne. Začalo mi docházet, že tato moje 9letá Maruška zůstala v době, kdy měla jistotu, že maminka žije. Zvolila si raději zaseknout se v tomto bodě, než čekat na moment, kdy jí bude oznámena ta strašná zpráva.

V jedné vizualizaci jsem šla za ní. Řekla jsem jí, že maminka žije. Že jsem její dospělé já, kterému je už 36 let, chybí mi, jsem šťastná, ale že ji potřebuji a že naše maminka stále žije. Doufala jsem, že tím to bude vyřešené. Sny sice neustaly, ale prořídla jejich četnost.

Jenže pak přišel druhý impulz, kdy jsem věděla, že toto dořešené ještě očividně není. Seděla jsem s kamarádem v jedné restauraci a nějak jsme se k tomu tématu dostali. Nebyla jsem schopná vůbec mluvit a jako blesk z čistého nebe jsem cítila hroznou tíseň a vnitřní neuvěřitelný pláč.

Jenže jsem to potlačila. Přece nebudu dělat scény v restauraci. Šla jsem na toaletu, opláchla jsem se, do zrcadla jsem si jen řekla „Proboha, co se to děje??“ a šla jsem zpět.

Za pár týdnů se začala otevírat jedna věc za druhou. „Jiné“ (většina nazývá „Minulé“) životy a jako poslední přišel jeden rituál rozvazování s oním kamarádem z restaurace. A v tom to vše vypuklo naplno. Moje pocity, že umírám, že chci umřít (ale na sebevraždu jsem nepomýšlela), a s tím provázaný guláš toho všeho, co jsem cítila, co jsem vnímala, co jsem prožívala, co se otevíralo atd., mě začal drtit na všech úrovních mého Bytí.

Úplně tento stav popsala Brandon Bays ve své knížce Cesta, cituji:

„…dovolila jsem si naplno procítit energii strachu. Ruce se mi potily a pot jakoby zalil celé moje tělo. Když jsem ten strach přijala, začala jsem se ponořovat do svého nitra. Ponořila jsem se do samoty, do samoty tak hluboké, jakoby zahrnula celou místnost. Měla jsem pocit, jako kdyby osamělost vycházela z křesel, i ze stěn a byla tak silná, že v ní vibrovaly všechny molekuly v místnosti. Připadalo mi to, jakoby osamělost byla úplně všude, ale stále jsem dodržovala svůj závazek. Ať se objeví jakákoliv emoce, nepohnu se, budu přítomná, budu ji naplno prociťovat a nechám se přenést až do její podstaty. Nikdy jsem nepoznala takový pocit samoty a nevěděla jsem, jak může být bolestivý. Po nějakém čase jsem se začala z osamělosti ponořovat do jiné úrovně emocí. Upadla jsem do hlubokého zoufalství. Nikdy jsem netušila, že se můžu cítit tak bezmocná. Měla jsem chuť všechno vzdát, zabalit a zemřít.

Nikdy jsem nezažila tak ohromnou bolest smíšenou s absolutní beznadějí a bezmocností. Obklopovalo mě zoufalství, kterému se nedalo vyhnout. Když už jsem měla pocit, že se mě zoufalství úplně zmocní, znovu jsem se ponořila o úroveň níž, tentokrát jsem měla pocit, že stojím na okraji propasti, jakési černé díry, absolutní nicoty. Zmocnila se mě hrůza, když celé moje tělo zalil odporný studený pot.

Cítila jsem, že když do toho vstoupím, zemřu. Úplně jsem ztuhla a začala jsem klást odpor. Tak jsem tam před svým vnitřním zrakem jen tak stála, ztuhnutá na pokraji něčeho, co jsem považovala za svou jistou smrt. Po čase mě ta hrůza vyčerpala. Uvízla jsem tam, neschopná a neochotná podvolit se té černé díře. To utrpení mě ochromilo a nevěděla jsem, co dělat.“

b5d277a59f8e5390355cc641d238103d

Já bych k tomu jen dodala, že mnou k tomu navíc cloumaly pocity, že chci utíkat. Když jsem to zkusila a opravdu začala běžet, rychle jsem doběhla do slepé uličky. Pocity zoufalství zesílily. A pak se vše přeneslo i do fyzické roviny. Trvalo to několik dní, kdy moje tělo se vnitřně třáslo, moje orgány, jakoby někdo drtil. Moje pocity se ani nestřídaly, ale naráz na mě křičely: jsi opuštěná, vztek, ztráta, bezmocnost, jsi neschopná, přeháníš to, jsi slaboch, to nezvládneš, umři, uteč, padej, jen pád tě zachrání. Můj žaludek odmítal příjem potravy, nemohla jsem spát, nemohla jsem dýchat, nemohla jsem žít.

Dlouho jsem nic podobného neprožívala a moje ego si myslelo, že po cestě osobního rozvoje už mě hned tak něco nerozhází. A tak přišel jasný důkaz omylu do nebe volajícího. Když se věci čistí a jsou pěkně zažrané, tak to není nikdy jen lehké setření hadříkem. Ale musí se jít do hloubky a to prostě příjemné nebývá.

Jenže když to trvalo několik dní a pocity neustávaly, začala jsem cítit, že už to prostě nezvládnu. Jak to tak bývá, není zrovna nikoho kolem, kdo by vám s tím pomohl. Snažila jsem se na rychlo objednat dokonce k psychoterapeutce, což už je i na mě hodně zoufalý krok. Bezúspěšně. Pak na mě v diáři vyskočilo, že máme setkání s kolegyňkami na společné kranio. Uf. Musím to prostě do té doby přežít. To mi pomůže.

Kraniosakrální terapie – návrat do mého dětství.

7c4ec8f040cae4f264b6109a50405f8a

 

U terapie začal očistný proces. Kamarádka mi silně zmáčkla na břicho se slovy „je mi to dost nepříjemný, ale musím to udělat a ty mě budeš muset říct sama, kdy máš dost.“ A v tom mi došlo, že to nedokážu. Ač to bylo hodně nepříjemné a celé moje tělo chtělo zakřičet „přestaň!!“, nešlo to. Poté přišel další pocit „dělejte si, co chcete, klidně mě promáčkni skrz na skrz, JE MI TO JEDNO!!!!“. Pod těmito pocity se schovávaly další ve smyslu „já přece zvládnu všechno“ a „stejně se ke mně nedostanete“, což zavánělo silným vzdorem. A tak se druhá kamarádka rozhodla mrknout na zoubek mému vzdoru.

Vzdor, ten máme často schovaný pod lícními kostmi a v kraniu je na to krásná technika, jak toto místo uvolnit. Cítila jsem v jednom malinkém bodě velkou tupou bolest. A pak se začaly vynořovat pocity a vzpomínky na 9letou Marušku, která se rozhodla raději zemřít, než čekat na zdrcující zprávu. A tak ta holčička ve mně radši umřela. Pláč.

Poté přišlo uvědomění, že můžu žít dál!! Moje maminka stále žije, žádná zpráva o úmrtí nepřišla. V tom mě začala hodně bolet děloha (maminka měla rakovinu děložního čípku) a já cítila, jak to můžu pustit, nechat jít.

Poté jsem byla na boku, schoulená do klubíčka a cítila jsem se v naprostém pokoji a klidu. Konečně mi bylo dobře. Ale potřeba pádu zůstala. Nakonec jsem si zas lehla zpět na záda a přišel na řadu ještě tzv. unwinding (odmotávání) hlavy. V tomto procese se tělo naprosto samo uvolňuje, pouští to, co mu v daném místě dělá těžko. Pocity byly šílené, jako bych byla v nějakém divokém víru; bláznivé, uvolňující, osvobozující, krásné. Brnělo mi celé tělo a konečně jsem se cítila volně a svobodně.

Když jsem poté vyprávěla holkám moje zážitky, ještě se dočistilo, co bylo potřeba, skrz pláč. A konečně je mi mnohem líp. Moje vnitřní roztřesenost je pryč. Konečně mám zase chuť na jídlo a do života. Zase jsem dostala sil na pokračování v očistě toho, co zůstalo. A je toho ještě požehnaně. Za dva týdny mě čeká seminář Znovuzrození… Jsem asi masochista. :-)

Takže… pokračování příště.  ;-)

0
0
0
s2sdefault