Konečně nastal ten lásky čas a já doufám, že sebou poslední duben, čarodějky a úplněk ve štíru vzali všechno, co se za ty tři dny nakumulovalo do ohromného přetlaku v mém těle. Ani nevím, kde začít, jestli strachem, pránickým léčením nebo tím, jak to všechno sehrála dokopy ta vždy skvělá synchronicita.

13c6f21ac3456e9b90a318a08a4069cb

Ono to možná všechno začalo už mnohem dřív. Na semináři Transformace, který pro mě byl dost podivně prolínajícím se všemi možnými procesy a emocemi. Zakončený byl ale něčím tak silným, co už ani moje vědomí nezvládlo pobrat. Moje paměť si ty události pamatuje jako film – mě se to netýkalo, jen jsem byla pozorovatelem. A některé momentky si nepamatuji vůbec.

Bylo to hodně o konstelacích a hlubokých dynamických meditacích. Jak příhodné, zrovna v konstelaci mého muže jsem se od své role manželky a snachy dostala až do role v nějakém jiném životě, do role upálené čarodějky. A abych se od tohoto konečně mohla oprostit, musela jsem si znovu projít upálením a odpuštěním.

Ve stručnosti: na semináři mnou postupně prošly pocity marnosti (proč jsme sem vůbec jeli?), pocity nasranosti (nemusím pořád dělat to, co se po mě žádá!!) až po pocity totálního štěstí a flow, která ale byla procesem z hluboké, ale dynamické meditace, přes promíchané emoční stavy, konstelace mého muže po projití si skrze odpuštění až po upálení a znovuzrození. Nepopíši celý proces, bylo by to marně se snažící vyjádření něčeho, co vyjádřit prostě nejde.

Za dva týdny na to přišel víkendový kurz prohlubující mé znalosti Kraniosakrální terapie. Oblast, které jsme se věnovaly: pánevní dno. Den předtím jsem ztratila hlas. Opět. Už v listopadu, kdy jsem dokončovala výcvik, jsem byla bez hlasu. Historie se opakovala?? Ne, něco se dočišťovalo. Už to nemělo tak těžký průběh, jako na podzim. Opět jsem šla do velké hloubky sebe samé. (Pozn.:pánevní dno je z anatomického hlediska skoro stejné jako svaly v hrdle.)

A za 4 dny na to jsem šla okusit ono pránické léčení.

a8a3789025181ce2e56577f1bae665a0Probíhalo velmi jemně. Seděla jsem, zavřela jsem si oči a jen jsem nechala přicházet vjemy. Cítila jsem toho velmi mnoho, a to se mě terapeutka nedotýkala. Cítila jsem vlastně podobné pocity jako u krania. Ještě ten den jsem pak šla na čchikung a ten jsem si vychutnala jak nikdy. Mám ho ráda, ale tentokrát vše proudilo a šlo mnohem líp. Postoje a pohyby mi někdy dávaly pěkně zabrat, ale v tento den šlo všechno lehce, snadno. Dojezd pránického léčení jsem cítila ještě večer.

Blížil se prodloužený víkend.

Manžel v sobotu ráno jel s dcerou na apaluchu a já měla celý víkend pro sebe. Tolik plánů, co všechno budu dělat a co taky dělat nebudu… Hned v sobotu jsem se vydala na výlet s kamarádem. A hned od rána to začalo…

Strachy.

První přišly s loučením. Manžel neřídí moc často a jeli na Vysočinu. První strach byl o ně, aby dojeli. Odezněl, když jsem jim poslala ochranu a nechala to na Vyšší moci. Další strach přišel s uvědoměním, že jdu do lesa s někým, koho znám jen málo. Je to intuice nebo jsou to vymyšlené scifi strachy? Musela jsem jít do sebe.

Krátká meditace mi jemně naznačila, že moje intuice je v klidu. A tak jsem vyrazila. A v lese na výletě jsem potkala všechny svoje fobie. Strach z výšek, z pavouků. Večer po návratu se k tomu přidal strach z nemoci, ze smrti, z bolesti.

Našla jsem si totiž příživníka – klíště a co čert nechtěl, při vytahování jsem mu utrhla tělo od hlavy, která zůstala v mém těle. Dvě hodiny jsem hledala u všech rady, co s tím a zkoušela všechno možné. Nic. Marně. Hned po návratu z lesa mě bolela hlava. Když jsem zjistila, že mám na sobě černého pasažéra, který dopadl ke všemu tak nešťastně, moje bolavá hlava si začala opět vytvářet zámky hrůzy z toho, že mě beztak ten parchantík nakazil.

V neděli jsem měla v plánu jít na celý den do lesa. Najít si nějaké místečko, kde budu celý den sama se sebou a sama sebou. Události sobotního večera mi začaly kazit nedělní plány. Mám jet na pohotovost nebo se na to vybodnout a jít do lesa?798ec95878ac6498360e545b46a82d37

Druhý den jsem vstala, hlava bolela o něco míň. Cítila jsem v sobě naprostou jistotu, že klíště v noze není žádná tragédie a vše bude v pořádku. A tak jsem se začala chystat na cestu. V lese jsem dlouho nemohla najít to pravé místo. Ale nakonec se zadařilo a přesně to, které jsem si vysnila, jsem nakonec našla. Rozdělala jsem si deku a začalo moje „nic“ v lese.

Uf, bylo to náročnější, než jsem čekala.

Jak jednoduché je meditovat si doma nebo v centru v klidu a známém prostředí. V lese mi to vůbec nešlo. Opět strachy. Silný vítr, který v ten den byl, způsoboval neustálé praskání větviček všude kolem mě. Hlava zase začínala bolet. To překonám, řekla jsem si a začala jsem cvičit pár pohybů z čchikungu.

Opět jsem zkusila meditovat. Trochu lepší, ale pořád marná snaha. Moje mysl se jen tak nechtěla vzdát. Pak jsem si lehla. To mi pomohlo. Začala jsem se zklidňovat, hlava bolela míň. Ale moje místo nebylo na rovině a tak jsem ležela v dost pokřivené poloze. Nedalo se to vydržet dlouho. Po půl hodině jsem si řekla, že budu malovat. Vzala jsem si sebou křídy a papíry. Potřebovala jsem začít něco dělat s mými strachy a tak jsem k tomu použila automatickou kresbu.

Hlava zas třeštila, voda došla.

Takže po asi třech hodinách jsem to vzdala. Vydala jsem se na cestu domů, celá rozbolavělá a zklamaná. Jenže moje utrpení tím nekončilo. Šla jsem po cestičce a najednou zmizela. Přesně na tom místě se mi to už jednou stalo a já zas opakovala svou chybu. Co to má znamenat?

Zase jsem si řekla, že se nebudu vracet kilometr do kopce na obcházku a hledání té „správné“ cesty, že to přeci sejdu z kopce k silnici a basta. No…. To byla opět chyba a opět jsem si vzpomněla, že jsem tuto chybu už kdysi udělala. Proč opakuju stále stejné chyby? To jsem si říkala celou dobu v hlavě, která třeštila víc a víc. Při sjíždění ze svahu od stromu ke stromu jsem u každého stromu zadržovala pláč. A v tom jsem se dostala do bodu, kdy jsem neměla na výběr: hustý porost kopřiv a trní z ostružin a já se nějak podivně ocitla uprostřed.

Nějakým zázrakem se mi povedlo se z toho dostat jen z pár odřeninami a jen asi se dvěma spáleninami od kopřiv. Myslela jsem, že už mám vyhráno. Pořád jsem viděla silnici pod sebou. Jenže pořád ne a ne se k ní dostat. Za dalším kopcem jsem už očekávala cestu, ale nic. Ještě horší svah. Nebylo návratu. Už jsem se viděla rozpláclá někde pod sebou, ale co mi zbylo, po obejmutí dalšího stromu a pár ukápnutých slziček jsem se pustila z hodně příkrého kopce.

Konečně silnice. Kousek od našeho domu. Veškeré napětí ze mě spadlo. V tom jsem se cítila strašlivě unavená a hlava začala tepat. Domů jsem došla špinavá jako čuník. Následovala vana. Líp se mi udělalo jen na chvíli. Myšlenky běhaly jako splašené: Měla jsem jet radši na tu pohotovost? Jak probíhá taková klíšťová encefalitida? Co když je to moje pomalá smrt??

Proboha kam se to až moje myšlenky dostávají?

Radši jsem šla spát. Nepomohlo to. A začaly mě válcovat lítostivé myšlenky: jsem sama, vždycky na to nejhorší je člověk sám a musí si to sám vyžrat. Manžel na mě kašle a já si nejsem schopná nachystat ani večeři. Proč se tak lituju? Co se to se mnou děje?? Seber se proboha! Je to určitě „jen“ proces, kterému teď nerozumíš. Zase bude všechno ok, k něčemu to bude dobré. Aspoň k tomu, že máš o čem psát (:-D).

carodkyPřišlo pondělí. Už mi bylo skoro dobře, ale cítila jsem se nějaké slabá. V plánu jsem toho měla mnohem víc, neudělala jsem skoro nic. A odpoledne nás čekalo pálení čarodějnic… Jak příhodné, ironické a paradoxní zároveň. Připadala jsem si pořád trochu mimo, ale říkala jsem si, že si to užijeme. Po návratu domů na mě ale padlo něco těžkého, něco, co neumím popsat. Skončila jsem v posteli a nebyla schopná už vstát. Celé tělo jsem cítila velmi podivně. Hlavou mi běželo, že možná až teď dojel proces z Transformace, teď na pálení čarodějnic, znovu upalovaná. Usnula jsem.

Dnes je mi dobře. Rekapituluji a dodělávám zameškané resty. Vše se mi skládá, zatím mi z toho vyvstává spousta možností, ponaučení a v hlavě mi běží jako v počítači taková ta „lišta“ s nápisem „zpracovávám“. Jsem zvědavá, co mi z toho ještě vyplave.

Ještě poslední dovětek k synchronicitě.

Po semináři Transformace, jsme spolu ještě s jednou slečnou, která mi tam přišla do cesty (bydlely jsme v dětství kousek od sebe), začaly řešit strachy. Od nového roku ke mně vše promlouvá, že moje spojení s duchovním světem, bych měla zase otevřít. Ale strach mě držel zpátky. Někdy v únoru jsem řekla Vesmíru budiž tedy. Ale potřebuji pomoct vyřešit ty strachy….  Ámen. Co dodat? Přání se prostě plní.

0
0
0
s2sdefault

Komentáře vytvořeny pomocí CComment