Nejdřív pár řádků k definici této diagnóze. Když jsem totiž poprvé měla příznaky tohoto „onemocnění“, netušila jsem, co se se mnou děje a hrozně jsem se styděla. Až po několika letech jsem zjistila, že jde o diagnózu. Svým způsobem se mi ulevilo, že nejsem tak divná, jak jsem si myslela, ale na druhou stranu, řešení v podobě braní antidepresiv, se mi vůbec nelíbilo. Neřešilo to podstatu a měla jsem pocit, že prášky jen zahrnují problém pod koberec.

Takže co to ta „panická porucha“ vlastně je?

Panická porucha je psychická porucha charakterizována opakovanými záchvaty intenzivního strachu a vnitřní nepohody, které vznikají náhle bez zjevné příčiny. Během několika málo minut dosahují maxima a trvají zpravidla několik minut. Někdy pacient začne zrychleně dýchat, tím dochází ke změně vnitřního prostředí a znovu k zesílení původních příznaků. Takovým epizodám nebo záchvatům se říká panická ataka. Podle behaviorální teorie jde o naučené chování.

Příznaky: Tachykardie, pocení, sucho v ústech, zrychlené nebo obtížné dýchání, pocity na zalknutí, návaly horka nebo chladu, třes, strach z vážné nemoci nebo strach ze strachu, sevření hrdla, zvýšení krevního tlaku. To je výčet těch nejčastějších příznaků. Řada ale pokračuje dál. (zdroj wiki)

 Pokud jste se v tom našli, tak čtěte dál, článek je určen právě vám.

7f5ef51b9cbac97efca2f52a56ec1713

U mě toto onemocnění vykvetlo po depresivním období mého „teen“ věku. Nejdřív, jak už jsem psala, jsem si myslela, že jsem divná, že si to způsobuji sama a málokdo o mých záchvatech věděl. Až po letech jsem se dozvěděla o co jde a nějakou dobu jsem na to brala antidepresiva. Zabraly, ale… Věděla jsem, že příznaky jsou tímto pouze potlačené, ale neřešené. Nechtěla jsem zobat léky celý život, chtěla jsem to vyřešit. Přestat brát antidepresiva – žádný med, ale to bylo jen další přesvědčení, že brát je není ok.

Po vysazení se mi samozřejmě záchvaty vrátily, ale krátce na to, jak na zavolanou, přišel seminář o strachu. Během pouhého víkendu jsem se s touto mou celoživotní společnicí naučila spolupráci. Už nemívám ataky, ale občas se mi ještě ozve, abych věděla, že tu stále bude hlídat, jestli se nezanedbávám. A to je hlavní důvod, proč tento článek píšu.

Zanedbávám se….

Teď napíšu něco, co když jsem slyšela poprvé, se mi moc nelíbilo. Ale pak jsem musela uznat, že je to pravda. CHCI POZORNOST. Pokud se mi děje nějaký příznak počínající ataky a pokud by to došlo až k záchvatu, znamená to, že toužím po pozornosti. I přesto, že se to může stát v soukromí, kde jsme sami. Stejně tam ten pocit, ta touha je: „Vidíte, jak je mi zle? Vidíte, jak trpím? Vidíte, jak jsem slabá, že potřebuji pomoc?“

A proč to tak je?

Protože v běžném životě jsem přece super silná, vše zvládající, téměř dokonalá. Proto mě i tak rozčilovaly věty typu: „Ty jsi tak silná! Ty to tak zvládáš!“ Protože jsem ve svém nitru věděla, že to tak není. Že někdy to prostě zvládat MUSÍM, i když se mi to nelíbí. Dokonce jsem měla období, kdy mi nešlo ani plakat. Ač moje nitro chtělo křičet a řvát. A když už se mi tohoto daru dostalo, tak to zas bylo „něco“. To jsem opravdu brečela, hekala a zalykala se, a to až tak, že se mi dělalo na zvracení, obličej celý červený a nateklý, no žádný romantický dojemný ženský pláč to rozhodně nebyl. (Tady zas pomohlo zapracovat na vnitřní ženě.)

Položte si otázku: Kde a kdy si NEDOVOLUJI být slabá?

cc8805537664af10bab16d4d7ba48953

Protože jde často o přepínání našich vlastních sil. V dnešním světě musíme, hlavně my ženy, zvládat nezvladatelné. Neboť náš svět je nastavený víc mužsky. A my ženy si za to můžeme taky, protože jsme sebe potlačily. V mém povolání se s touto diagnózou setkávám velmi často. A víte, co je zvláštní? Že to zatím nikdy nebyl muž. Proto tuto část směřuji více k ženám.

Jsou chvíle, někdy pěkně dlouhé, kdy si opravdu můžeme dovolit být slabá. Kdy je na místě, a dokonce to ostatní i ocení (hlavně muži), když si řekneme o pomoc. I silná žena umí ukázat svou slabou stránku. To je na silné ženě to krásné. 

Panická úzkost je přerostlý nezvládnutý strach. Narodí se z přemíry stresu, z potlačovaných emocí a vůbec z potlačování sebe sama. A není to náš nepřítel, i když se chová trochu jako slon v porcelánu. Je to náš alarm, který vždycky začne nejdřív potichu a nenápadně. A když ho neposloucháme, začne se hlásit víc a víc…

Naučte se poslouchat už ten tichý hlásek, pracujte se svými emocemi i pocity a hlavně: DOVOLTE si být i slabí, dovolte svému srdci se občas vykřičet. (A to teď nemyslím jen na ženy.)

A na závěr: jak je psáno na začátku, jde o naučené chování. Takže co jsem se naučila, se dá vlastně i odnaučit, ne?

 

0
0
0
s2sdefault