Dnešní osobní rozvoj má, jako snad všechno, také svoje protiklady, paradoxy, návody na kde co a můžete narazit leckdy na názory, kdy vám automaticky něco kolem žaludku řekne: "Není to divný? Nebo jsem fakt tak hrozná?".

Jedna taková věta, se kterou jsem se potýkala a přiznám se, vlastně i stále potýkám, je „neberte si to osobně“. Ano, je to ta věta ze 4 dohod. A souhlasím s ní, je to svatá pravda. Takových svatých pravd je spousta. I v Bibli i další dohody, od různých guru, v osobním rozvoji to jen jede. Jenže to má jedno ALE…

sea 2604842 640

Může nám to pěkně podlomit kolena. Protože když se tak stane, když vlastně nedodržíte daná moudra, můžete se, jako já, začít cítit ještě hůř, protože jste selhali. Ano, zase jsem to nedokázala nevzít si to osobně a ranilo mě to. Ještě hůř se můžu cítit, když si vezmu k srdci, že jsem si to sama přitáhla. V danou chvíli mi to ale nepomůže, spíš naopak. (pozn.: I když po vyřešení daného problému dojde vítězoslavné Ahaaa, které konečně dá všemu smysl.)

Nechala jsem si ublížit a pokaždé, když se k tomu ublížení vrátím, tak to bolí znovu a znovu. Ne, nejsem masochista a nejsem ještě ani zdaleka osvícená.

Jsem normální.

4 dohody, stejně jako všechna moudra v osobním rozvoji jsou úžasná, ale cesta k nim je dlouhá. Než dosáhneme toho, že si „nenecháme ubližovat“, protože to nebudeme brát osobně, až dojdeme k tomu, že si nebudeme vytvářet domněnky, a že nebudeme hřešit slovem, zkrátka se staneme těmi osvícenými, uplyne ještě hodně vody v řekách a spousty let v našich životech.

Jak to ale přežít? Jak přijmout to, že prostě nejsme dokonalí, počkat, vlastně dokonalí jsme, protože i to se dozvíte na každém kroku při cestě osobním rozvojem… Do prkýnka dubového, jak se v tom vyznat?

Myslím, že to je jedno. Záleží na vašem postoji. Už jste to určitě zažili. Protože někdy, když ty věci přijmeme zkrátka tak, jak jsou, že jsou třeba i součástí nás (ani to není často jednoduché a potřebuje to svůj čas), tak se pak dostaví i to řešení. Nastane poté ten vytoužený klid v duši:

laptop 1149412 640

Dnes jsem hledala jeden pracovní mail a mezi tím harampádím v mailové schránce jsem očkem zahlédla jeden email, který mě před pár měsíci bodl do zad. Když jsem jen zahlédla jeho odesílatele, ten pocit tu byl zas, rána tu stále je. Jak někdo dokáže tak otočit a použít věci, z doby, kdy mi bylo nejhůř… Tak moc a tak slepě, bezcitně a vlastně ve lži. A mě to stejně zasáhlo. I když jsem věděla, jak je ten člověk vedle. Jak moc se plete a jak z něj mluví jeho vlastní slabost, jeho vlastní strachy a méněcennost. Nějak mi to nepomohlo k tomu, abych se já cítila líp.

Taky jsem toto období plné zranění, řešila u terapeuta. Na posledním setkání jsem se dozvěděla, jak s tím musím zápasit a vybojovat si to svoje. Šup, ten pocit u žaludku, jak jsem psala výš, byl na to tata tu. Hrdá pyšná princezna ve mně rezolutně zařvala „Musím? Já nic nemusím, jsem princezna!“. I tak jsem se vehementně snažila brát to fakt objektivně. Ok, dávalo to smysl. Všechno, co jsem dostala za rady a proč by to tak mělo být, mělo logiku… mužskou logiku. ALE.. sakra, zase ty pocity, ty ženské a ano, možná princeznovské pocity. Pocity nepochopení, zahnání do kouta a dokonce bezohlednosti k tomu, jak to mám přece já a jak to chci/potřebuji.

Odešla jsem se vztyčenou hlavou, ale pochroumaným srdcem.

Chtěla jsem být pochopená. Nestalo se. Dnes ten email, jen brnkl na onu strunku. Další informace od mojí známé přistály na FB, jaké iluze vytváří osobní rozvoj, začaly roztáčet nějaké to kolečko v mé hlavě. Jak moc chceme věřit, že můžeme žít život bez závad, když budeme dělat to či ono a navštívíme dost seminářů a terapií. Ano, souhlasím, je to tak. Osobním rozvojem nezměníme náš život na ráj. Aspoň ne hned.

puzzle 654957 640

A u vytahování nádobí z myčky se mi tyto informace začaly skládat jako obrázek puzzle. Ano, jsme ve své nedokonalosti dokonalí. Přidám k tomu ještě jednu myšlenku, co mi skočila poté do hlavy, a tou jsou slova Anity Moorjani, že neříká svým nedokonalostem slabosti, ale že je prostě lidská. To se mi líbí. Neznamená to, že všechny moje „slabosti“ přijmu s tím, že jsem „jen“ člověk a složím ruce do klína – berte mě tak nebo nechte být.

Ale zkuste něco dělat, s něčím, s čím už víte, že nemusíte zápasit. Jen jde vlastně o vylepšování toho, čím už jste. Příklad: Ano, ublížilo mi to. Je to logické. Na místo pochopení v mých těžkých dobách, někdo blízký mi ťal ránu do bolavého místa. To je prostě normální, že to raní. A protože je to stále velmi citlivé místo, rozhodla jsem se to odsunout, neřešit, čekat na zahojení a pak teprve začít s uzdravováním. Jak? To pořád nevím. Ale to teď přece nemusím řešit. Teď mám rekonvalescenci. Na dotyčného se můžu vybodnout a nechat ho žít si jeho vlastní život podle jeho představ.

A teď, když mi někdo moje rozhodnutí začne vyvracet, už si to tak osobně neberu. Mám to přijaté tak, jak to mám TEĎ.

Ještě malý dovětek: proč tedy pracuji v osobním rozvoji?

Protože sice to, že na sobě máknete, nemusí znamenat, že na konci svého života budete mít kolem hlavy svatozář, ale za prvé ze své vlastní zkušenosti vím, že přicházející problémy budete řešit jinak, už si třeba tak moc tu hubu nenabijete a když, tak budete vědět, jak z toho co nejvíc vytěžit. A za druhé – osobní i duchovní rozvoj považuji jako součást evoluce. Lidstvo má něčeho dosáhnout, někam spějeme. Jenže to se nestane za rok nebo dva, ani možná za dvacet, co já vím. A je také potřeba, aby se toho zúčastnil jedinec.

Evoluce prostě trvá a když se podíváme zpět, několik tisíc let zpátky, tak jsme ušli už sakra velký kus a prací na sobě tu cestu můžeme zrychlit, to ano. Jen si to, prosím, nepleťte se zrychlením z nuly na sto za 5 vteřin.

Mějte se sebou trpělivost, berte se takoví jací jste – lidští a zkrášlujte se, zdokonalujte se a užívejte si to.

0
0
0
s2sdefault