Ne vždy je vše růžové, pozitivní a bez chyb (jak se nám to často jeví např. u druhých na sociálních sítích) a nad každého občas připluje černý mrak. Já měla dubnové počasí paradoxně od konce dubna po 10. květnový den. Za chvíli nás čekají zmrzlí mužové, tak snad přes ně už ten mrak nepřejde.

heart 1394204 640

Jak to tak bývá, nepřijde jen jeden malý mráček, ale ideálně seskupení menších i větších mraků. Sem tam prosvitne sluníčko, ale sem tam taky uhodí pořádný blesk s následným hromem. Tak bych mohla ve stručnosti popsat toto moje období, kdy se Ohnivý kohout rozhodl pořádně rozhrábnout svou pařátovou nožkou naše nedořešené vztahy v manželové rodině. Završil to květnový úplněk, před kterým se událo několik zajímavých událostí. Vlastně vůbec období jara pro mě bylo hodně překotné, proměňující se, náročné i obdarovávající.

Dost už přirovnání, napíšu vám moje story letošního jara.

Od začátku roku, jak někteří vědí, jsem už oficiálně vstoupila mezi živnostníky. S tím přišly další výdaje se zdravotním a sociálním pojištěním, další úkoly, jako vedení účetnictví apod. Na únorový výcvik kranio-sakrální terapie jsem měla našetřeno už od podzimu. Leden byl sice poměrně těžký měsíc, všichni nemocní a omlouvající se, vše napravil ale únor a pak březen, který byl hodně nabíjející.

hand 857622 640Největší změny se ale začaly dít nejspíš po Velikonocích.

Vyšli jsme si na velikonoční jarmark na Novém hradě tady u nás. A protože Velikonoce mají spoustu významů, rituálů a své vlastní kouzelné energie, rozhodla jsem tyto svátky využít k našemu malému rituálu. Po cestě nahoru na hrad, jsme sbíraly středně velké kameny. Každý kámen představoval něco, co chceme odhodit. Něco, čeho se chceme zbavit, co je nepotřebné a už nám neslouží nebo nechceme sloužit my

Nahoru k hradu jsem si donesla asi 5 takových šutrů a tam jsme je jeden po druhém odhodili. Podobné rituály děláme pravidelně. Zjistila jsem, že tato „symbolická“ činnost/přání atd., se nevyřeší tímto rituálem, kdy odhodím kámen, opráším si ruce a jdu zvesela domů odlehčená o svoje neřesti. Kdepak. Tímto rituálem začne kolotoč událostí. Energie takového rituálu začne řešit to, co jsme si přáli tak, že se to poměrně brzy objeví i v materiálnu – ve hmotném světě.

Brzy po velikonocích se vynořilo to, co bylo zameteno pod koberec a zahnívalo tam. A protože Ohnivý kohout má rád dobré rodinné vztahy, začal vrtat do nich. Jak na straně mojí, tak na straně manžela. Ze strany manžela jsem začala doslova čelit útokům jeho rodiny. On sám si s tím nejdřív nevěděl rady a tak po mě chtěl řešení. Jenže já mu ho dát nemohla. Bylo to na něm. A tak přišly na řadu denní hádky.

Další bouřkový mrak se týkal jeho práce, kde pracoval za tři lidi. Chodili jsme pozdě spát, většinou po nějaké té hádce. Nepomohl nám ani první květnový svátek, abychom si odpočinuli a nabrali dech. Čekal nás svátek druhý a svatba mojí sestry. Jak krásně zobrazující nové začátky. No i na svatbě to mezi námi občas zajiskřilo, bohužel ne láskou, ale napětím, díky urejpaným poznámkám.

Po svatbě přišel konečně čas, který nám tak nutně chyběl k nadhledu a nadhled nám chyběl nejvíc - začarovaný kruh. Nebyl čas, nebyl nadhled. Manžel s dcerou odjeli na víkendovou akci „tatínci s dětmi“. Já zůstala doma. Tři dny volna před sebou. Pár hodin jsem věnovala práci, ale jinak jsem zůstala po delší době sama se sebou. První den byl hodně náročný. Podivné pocity, nevyrovnanost, napětí, smutek, nepochopení. Druhý už jsem si začala vychutnávat. Jenže po druhém dni přišla hrůzná noc. Boje s démony a ne a ne se vzbudit. Ač jsem si myslela, že už vzhůru jsem, nebyla jsem. Povedlo se mi z tohoto svazujícího strašidelného snu dostat až při představě světla – Slunce, které na mě svítí a chrání mě. Došlo mi, že z každé temnoty nás může vyvést a zachránit světlo. Druhý den jsem byla jak mátoha. Byla jsem ráda, že už další noc nebudu v bytě sama. Moje volno ale poté nuceně pokračovalo, měla jsem málo objednaných lidí.

Myšlenky v takovýchto prázdných dnech dokáží být pěkně dotěrné. Pomalu ale jistě začala přicházet nechuť k čemukoliv. Tolik práce kolem mě, tolik možných činností. Ne, prostě se mi nechtělo. Co mě nabíjelo bylo meditování. A v tom jednom jsem dostala nápad – vrátit se na začátek.

Cítila jsem se ztracená a opuštěná, zmatená a s mlhou na své cestě. Napadlo mě, že jsem možná na mém začátku něco přehlídla, ztratila. Nebo, že po cestě zpět najdu něco, co jsem zapomněla. Třeba aspoň tu chuť pokračovat dál.

Vydala jsem se do lomu Hády v Brně. Tady jsme před třemi lety fotili první fotky na web. Byla to první věc, kterou jsem na mojí cestě k podnikání udělala. Bylo krásně, takže počasí mi tento výlet taky umožnilo.

panoMensi

Zaparkovala jsem nad Klajdovkou a vydala se na cestu do minulosti. Pamatovala jsem si zhruba, kde jsme odbočili i místo, kde jsme fotili. Jenže… Nemohla jsem toto místo najít. Můj orientační smysl je výborný. Např. na chatu kamaráda na Vranovské přehradě, jsem po letech dokázala dorazit, ač jsem tam byla jen jednou v životě. Řekla jsem si, že nevadí, najdu si místečko s krásným výhledem na Brno a tam se usadím. Našla jsem, seděla jsem si, hleděla dolů na jezírka lomu, kde všechna do jednoho zkoušel proplavávat nějaký pes. Viděla jsem taky nahoru na nejvyšší patro lomu a Brno jsem tu měla jako na dlani. Sluníčko svítilo, jen se mi sedělo trošku nepohodlně. Proto jsem zkusila místo o něco níž, na tvrdém kameni, ale zde hrozně foukal studený vítr. Vrátila jsem se zpět, do menšího nepohodlí, ale vyhřátého místa. V tom asi tak 5 m ode mě zaparkovaly dvě maminy s kočárky a začaly si povídat.

Můj vytoužený klid byl pryč. V tom mi hlava začala šrotovat, proč zrovna mimina?

Chce mi život ukázat, že mám mít druhé dítě, když mimča byla dvě? Ne, to už nechci. Sbalila jsem se a zase jsem šla zkusit najít ono místo č. 1. Zašla jsem do spletí úzkých cestiček v křoví směrem, který mi napovídal „tady to někde bylo“. Nic. Krásná příroda, ale místo jakoby se do země propadlo.

V tom mi to došlo: Nemůžu najít něco, co už patří minulosti. Něco, co už vlastně neexistuje. To přece nejde. Musím jít dál, na nové cesty. Dítě už mám, u kočárků sedět nemůžu. A tak jsem se vydala hledat nějakou úplně novou cestu. Bylo jich tam hned několik. Kdo zná tato místa, ví, že je to opravdu bludiště plné cest a cestiček, ať vyasfaltovaných nebo sotva znatelných v křoviscích, i do lesa se dá zajít.

Našla jsem tam jednu, která mě lákala. Směřovala na nejvyšší patro lomu. Hned jak jsem na ni vkročila, napadlo mě: „Já přece musím jít úplně jinou cestou.“ A v tom mi hrkly slzy do očí: „No jasně, vždyť to je to, co jsem si na začátku vybrala, že já to budu mít prostě jinak!“ Už s lehčím krokem a husí kůží po těle jsem pokračovala dál. Uvelebila jsem se na krásném místě, kde se mi sedělo pohodlně, výhled byl ještě lepší, sluníčko svítilo, vítr nefoukal a nikde ani noha.

Dole pode mnou jsem sledovala obrazce z kamenů. Už roky tam lidé skládají velké obrazce – vzkazy pro své miláčky, přátelé, Boha apod. Viděla jsem tam jako první velkými písmeny NAVŽDY. Říkala jsem si „hmm, co je pro mě to mé navždy??“. Přišla jsem řešit moje povolání, tak že by mi zůstalo navždy? Super. Dál jsem viděla největší srdce, co tam bylo. Bylo fakt obrovské a v něm bylo nějaké jméno. Kameny už byly trochu přeházené, chvilku mi trvalo, než jsem ho rozluštila… Bylo to slovenské jméno – jméno mojí tchýně.

Skoro jsem zůstala zírat s otevřenou pusou. Jméno někoho, kdo mi v posledních pár dnech připravil pěkně horké chvilky, v obrovském srdci a vedle srdce byl kříž. Pořád jsem přemýšlela a v tom jsem si uvědomila, jak se mnou necloumají žádné emoce. Možná jen nějaký sem tam pocit. Ale nic, co by mi způsobovalo bolesti žaludku, rozčarování, naštvání, nic. Jak to??

Jsem v nadhledu. Vysoko sedím, daleko hledím. Když bych byla dole, u tohoto obrovského srdce, které mělo minimálně 50 m4, ani bych neviděla, že u nějakého srdce jsem. Nešel by přečíst ani ten velký nápis. Potřebuji mít nadhled, abych viděla, že je někdo v srdci – v lásce. A kříž? Na ten mi řekla moje mamka, že právě díky tomu nadhledu v této situaci, může být tato situace pak požehnaná.

kournadbrnemKrása, rozhlédla jsem se po Brně, které je tu vidět snad úplně celé. A v tom vidím v dálce začít stoupat kouř. A byl větší a větší. Musel to být obrovský požár. Dým začal stoupat vysoko snad i do několika kilometrové výšky. Opět mi to připadalo, že tento dým ke mně promlouvá. Měla jsem už dávno pocit, že u mě někde něco hoří. Ne něco, co mám nebezpečně blízko, ale něco, co sotva tuším kde, ale hoří.

Co ale s tím? Jinak bylo všechno dokonalé a krásné. Měla jsem s sebou andělské karty. Vytáhla jsem si kartu Pomocníci. Ve stručnosti zde bylo napsáno, že tito pomocníci jsou stále se mnou a dávají mě odpovědi na mé otázky. Je potřeba se víc ptát a víc se učit poslouchat, protože odpovědi mohou být skryté.
Čas letěl a mě čekala večer meditace s klienty. Rozhodla jsem se, že už posedím jen pár minut a pomalu půjdu zpět. Kouř v dálce se začal zmenšovat až zmizel úplně. Požár byl uhašen.

Mohla jsem jít.

Jenže tímto příběh nekončí. Přijela jsem do mého centra, vše přichystala a měla jsem ještě čas. Dostala jsem milý úkol od kamarádky, která napsala eKnihu, víc než 300 stran dlouhou, abych ji přečetla a napsala k ní recenzi. Otevřela jsem si ji v mobilu, kde ji mám staženou a četla jsem. Po chvilce jsem jen v úžasu kroutila hlavou. Psala v ní, jak je důležité v krizi mít nadhled, protože jinak nás válcují emoce. A také se můžeme rozhodnout, zda se budeme „dole cákat u vody nebo půjdeme na horu“. Opět otevřená pusa…

Nemohla jsem číst dál. Jen mi to zůstalo v hlavě a cítila jsem se božsky. Vesmír se mnou mluví, nejsem v tom sama. Krásný to pocit.

Přišli klienti a já měla nutkavou potřebu jim odvyprávět můj zážitek. A protože jsem se rozhodovala nad dvěma tématy, ale dostala jsem onu kartu, rozhodnutí bylo jasné – půjdeme v meditaci do jeskyně předků. Tam všichni tito Pomocníci mohou přijít. Přišli. Dostala jsem od nich dar – zrní. Hleděla jsem na ten pohár do plna naplněný zrním a nechápala jsem.

Pak mi došlo, že z tohoto zrní může být hojná úroda. Ale to se musí zasadit do úrodné půdy a v tom slyším „Ty už víš, kde je úrodná půda!“ No já si tím jistá nebyla, ale když mi říkali, že vím, tak důvěřuji. Moje pocity totálně vnitřního klidu a pohody mě o tom přesvědčily. Bylo to úžasné, celý den byla souhra orchestru zvaného Božská spolupráce.

Ještě jsem s mamkou zajela k sestře a poté jsem se vydala už na cestu domů. Otevírám dveře, vcházím do bytu a slyším, jak se manžel s někým hádá po telefonu. Brzy mi došlo, s kým a opět nepříjemné pocity u žaludku a podivný pocit v ústech. Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem slyšela, že už víc stojí na svých nohou (manžel) a dokáže si uhájit své. Volala ona jemu. Náhoda? Byl úplňkový den a za mnou byl slet událostí, který pro mě hodně znamenal. Nevěřím tomu, že to byla náhoda. Vzduch mezi mnou a manželem se pročistil, už jsem nebyla ta, na kterou se jen sesypávala nelibost. Už jsem byla ta, která je chráněná.

luzanky

(použito z webu gotobrno.cz)

A jako poslední byl den, kdy jsem byla mým mužem pozvána na rande. Zrušil jednu konferenci, dovču si nechal a naplánoval nám nádherný den. Po letech jsme si zahráli badminton, pak jsme šli procházkou na oběd s malou zastávkou u nejstaršího stromu v Brně v Lužáneckém parku. Po výborném obědě následovalo posezení v čajovně a procházka zpět k autu. Zdrželi jsme se, dcera neměla klíče, a tak jsme vyrazili na cestu domů doufaje, že to chvilku prostě přežije na nás počkat. Zpoždění bylo 20 minut, dojížděli jsme ke garáži a dcera šla ze školy, kde jí zapomněli říct, že už má jít domů. Nádhera, jak to tam „nahoře“ krásně zařídili.

Našla jsem svůj ztracený klid, svou vnitřní pohodu. Našla jsem opět důvěru v to, že vše jde správným směrem nejlíp, jak jen to pro mě může být. Mraky odpluly, slunce vysvitlo. Nevím, na jak dlouho, ale jsem šťastná za můj výlet na „začátek cesty“.

0
0
0
s2sdefault