Proč jsme na tomto světě? Má náš pobyt tu nějaký hlubší význam? Jaký je smysl našeho života i lidstva? Jak se dostat ze začarovaných kruhů a najít odpovědi? To jsou těžké otázky, kdy někdy odpověď najdeme, alespoň si to myslíme, ale pak nás život sám přesvědčí, že nebyla zas tak správná. Třeba si myslíme, že náš smysl života jsou děti, partner, práce atd.

Já osobně si myslím, že smysl života byl měl být takový, který nám zvenčí nemůže být odebrán.

Už takový smysl života máš?

Čím víc na sobě pracuji, učím se a poznávám hlouběji svůj vlastní vnitřní svět, tím víc objevuji, jak je důležité toto poslání najít. A jak moc důležité je, použít k tomu „nástroj“, který jsme „dostali“ na tuto cestu.

Jaký to je nástroj? 

Jedna z mých učitelek (Majka) na výcviku krania řekla krásnou větu, jenž mi zůstala zarytá do mozku. Tedy dvě věty, o které se chci teď podělit i s tebou. První je: „Aby duch mohl růst, potřebuje tělo.“ A druhá moudrá věta: „Nemůžeme pomoct druhým, jen sami sobě.“ Obě věty jsou velmi silné. První mě na jednu stranu překvapila, ale na druhou stranu jen potvrdila, co už vlastně dávno vím. Jen jsem to nikdy neslyšela takto zformulované (přenesené do reality). 

Druhá věta mě nejdřív trochu namíchla. Přece by si lidé měli vzájemně pomáhat, ne?? sheep 1148999 640

Ono pomáhat a pomáhat jsou ale dvě rozdílné věci. My často, velmi velmi často, pomáháme na úkor nás samotných. Zapomene na sebe pro druhého. Proč to děláme? K tomu je spousta důvodů – protože nás to tak naučili, protože se to tak má, protože to je přece povinnost, protože se bojíme, abychom nezůstali sami – vyvržení ode všech

A pak je tu druhé „pomáhat“. Pomáhat ze své cesty. Nevystoupit ze své podstaty svého bytí, zůstat napojený na sebe, ale zároveň druhému pomoci najít tu svou podstatu. Jen mu pomoct, aby to SÁM V SOBĚ objevil. A to je ten rozdíl.

Na prvním mém výcviku v kraniu jsem se svěřila mojí učitelce Jarce, že si připadám jiná. Ostatní, když se něco emociálně dělo, se různě zapojovaly svými emocemi. Já dokázala soucítit, ale zůstávala jsem jaksi mimo. Brala jsem to tak, že jsem asi necita. Jarka mě krásně vyvedla z omylu. Použila k tomu příklad člověka v propasti. Tento člověk spadl do díry a nedokáže se sám vyškrábat nahoru. Když mu jde někdo na pomoc, většinou to udělá tak, že za ním skočí… A jsou tam dva. Dva, co se nemohou dostat zpět. U mě řekla, že ten můj „rozdíl“ je v tom, že zůstanu nahoře a snažím se pomoci ze shora. A tak by to mělo být.

spring garden 1219823 640Asi se v tom také mám ještě co učit, protože se mi vlastně podobný příběh zopakoval i na druhém výcviku, kde Majka použila příklad opečovávání vlastní zahrádky. Ha, soused potřebuje pomoct se svou zahrádkou. Většina, když jde pomoct, hupsne k sousedovi (někdy i přes odpor souseda… ) a ujme se práce. Sousedova zahrádka může vypadat skvěle (sousedovi se líbit může, nemusí, ale každopádně on se nenadřel, takže si jí tolik neváží, ke všemu netuší, jak se taková zahrádka udržuje, tzn. brzy bude opět stejná, jako předtím) a zahrádka onoho pomocníka mezitím zpustla.

Teď to vypadá, že nadpis vůbec nesouvisí s tím, co tu píšu. Ale určitě při čtení toho, co jsem už napsala, ti v hlavě vyvstalo, že JAK tedy na to? Jak se naučit pomoct sám sobě, jak pomoct druhému, aniž bych za ním skočil/a do propasti a jak vůbec najít své životní poslání v tomto životě, na této planetě?

Tak, a to je to, s čím souvisí tento nadpis. Naše tělo totiž opravdu umí zázraky. Stále zmiňuji moje výcviky na kranio. Možná si pod tím představíš, že se prostě učím jednu terapii. Tyto výcviky jsou úžasné i v tom, že to není jen o technikách a mechanismu. Je to o osobním rozvoji, o práci sama na sobě, o tom, jít do hloubky a uklidit si svůj vlastní bordel. Nejen ten fyzický, ale i ten psychický.

A k tomu se přidává studie těla. Trochu anatomie, převážně nervového systému. Jak tak člověk přehrabuje ty svoje neřesti, k tomu pracuje skrze tělo, které poznává co do fungování fyziologicky, tak chtě nechtě, zůstává v úžasu. Nemluvím jen o sobě, dovolím si mluvit i za mé kolegyně na kurzu. Vždy si říkám, že nerozumím tomu, jaktože hodně lékařů se prohlašuje za ateisty poté, co vidí, jak je naše tělo uchvacující.

photography 945822 640

Naše tělo je tak dokonalý systém, plný moudrosti a zázračných pochodů, že každý den výcviku jsem přicházela k úžasu, který se nedá popsat. Jen pak přijdou ony události našeho života – zpracovávání naší bytosti zvenčí a my se necháváme strhnout proudem davu. Proto pak nastupují různé zdravotní problémy, kde vlastně ono moudré tělo nám ukazuje, že něco máme změnit. Jenže přece práce je důležitější, rodina je důležitější, partner/ka je důležitější, a tak sami sebe odsouváme na vedlejší kolej.

Máme utkvělou představu, že kvůli ostatním nemůžeme dělat to a ono, že druzí nám ubližují a my s tím nemůžeme nic dělat, že musíme poslouchat, zařadit se, nevyčnívat, držet hubu a krok. Máme spoustu argumentů, proč to nejde změnit. A když začneme, při prvních pár pádech ukážeme na to, že to stejně k ničemu není a vracíme se často zpět do svých starých ale známých pelechů.

Takže jak z tohoto vystoupit? Jde to vůbec?

K tomu použiji opět jednu z oněch dvou vět: Duch k růstu potřebuje tělo. Tzn., jak jinak začít, než skrze naše moudré zázračné tělo? Nedovedeme si ani představit, jak každý sval, každý nerv, každá buňka má pro nás neuvěřitelný význam. Jak práce s nimi nás dokáže provést celým životem. Když se totiž naučíte spolupráci s tímto vaším nástrojem, tak překážky, které budou přicházet (a překážek se tímto bohužel nezbavíme), budete lépe přeskakovat. S větší lehkostí a radostí. Mohou to být maličkosti, jako třeba můj příklad:
Jela jsem v Brně „šalinou“ :-). Potřebovala jsem si koupit lístek na dvě cesty. Tam a zpět. U automatu na lístky jsem 2x zmáčkla jednu jízdenku. Automaticky by se měla načíst 2x cena agirl lying on the grass 1741487 640 vytisknout dvě jízdenky. Nestalo se, automat druhé zmáčknutí nevzal. Moje prsty byly moudré, druhé zmáčknutí provedly o něco málinko lehčeji. Jenže já neposlechla… A tak po vytisknutí první jízdenky jsem proces zopakovala a se dvěma jízdenkami jsem odkráčela. Jakmile jsem sáhla do kapsy, kam jsem jízdenky uložila, stále mi ta jedna pořád vypadávala. Málem jsem ji ztratila. Odpoledne se změnil můj plán a jízdenku jsem nepotřebovala

To je pouhá maličkost. Jenže pak jsou tu větší věci mezi nebem a zemí, které naše tělo umí přečíst dokonce ještě předtím, než se stanou. Jedna z mých učitelek jela autem s kamarádem, jako spolujezdkyně. Po nějaké době měla nutkavou potřebu stáhnout sedadlo co nejvíc dozadu a utáhnout si pás. Udělala to. Po chvilce jim zkřížilo cestu auto, kamarád mé učitelky, aby se vyhnul srážce, prudce zatočil a auto vylétlo ze silnice. Skončilo zapíchnuté u potoka mimo silnic. Moje učitelka měla jen naražené koleno a šok. Její tělo si zachránilo život.

Tak a tímto příběhem můj dlouhý článek ukončuji. Ještě malá rada na závěr, protože se možná ptáš, jak tedy začít se se svým tělem propojovat. Pro první krůčky stačí málo, a přitom je to tak hodně – dech. Práce s dechem je maličkost, která hory přenáší. A já k propojování se svým tělem používám vlastně všechny nástroje, které v mém centru praktikuji. Počínaje kranio-sakrální terapií, přes automatickou kresbu, po meditace. Také cvičím speciální cviky, a co nejvíce informací se snažím předat i na seminářích Jak znovu naslouchat své duši.

Děkuji za pozornost a přeji ti hodně trpělivosti sama/sám se sebou.

0
0
0
s2sdefault