A je tu zas pondělí. Víkend skončil, manžel odešel do práce, hned po něm dcera do školy. V bytě je opět velký nepořádek. Víkend byl plný všech možných emocí. Byl náročný jak dlouho ne, ale zakončili jsme ho krásně. Všechno se v dobré obrátilo. 

Teď tu sedím, opět si říkám, že mi tu zas nechali ti dva nadělení. Uprostřed obýváku leží nedohrané Dostihy a sázky. Mám největší kopku peněz a nejvíc stájí a na nich nejvíc dostihů... Přesto jsem to byla já, kdo hru přerušil a nechtěl včera už pokračovat.

Rozehraná hra

Vytáčela mě. Když jsem skončila na distanci a manžel mi vlezl na koně s dostihy, tak jsem hrála naštvanou a dělala jsem na oko scény, jakože to snad není pravda, že mi tam vlezl zrovna, když stojím na distanci a předtím ani ťuk. Příště jsem dokoupila víc dostihů a jelo se dál.

Jenže tento scénář se opakoval čím dál častěji a moje divadlo se pomalu překlopovalo do opravdových pocitů. Když jsem cítila, že už mi to přerůstá přes hlavu, věděla jsem, že nejrozumnější bude hru nechat a sdělila jsem svým protivníkům, že končím. Že pro dnešek mám dost.

Manžel si dělal legraci a vysvětloval dcerce, že nechci jen hrát, ale vyhrát. Jenže já porážku ustát umím. Ale toto pro mě byla mučírna a pak jsem si říkala, proč vlastně?? Vždyť je to "jen" hloupá hra.

Šla jsem se naložit do horké vany. Manžel přišel za mnou a vrátili jsme se k naší páteční hádce. Při snaze mu vysvětlit, co se ve mě v ten večer odehrávalo mi došlo, že naše společná hra mě vytáčela vlastně proto, že jsem se dost podobně cítila i ve  skutečnosti. Není to jen hloupá hra.

Je to pro mě realita. Mám k dispozici prostředky, mám hodně co nabídnout, ale stojím na distanci. Proč? Proč to tak zase je? Páteční hádka se točila o tom, že jsem sdílela manželovi svoje pocity z těžkého dne a u něho nastoupil "pan Zařídil" (možná znáte knížku Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše) a hned mi radil, co dělat, abych se do toho příště nedostala. Jenže já radu nechtěla, ale věděla jsem, že to myslí dobře a tak jsem se nevyjadřovala. Což mi moc nepomohlo, ale o to tu nejde.

Měla jsem prostě den blbec a vlastně i ten týden byl dost o ničem a v pátek se to jen nakumulovalo. Ke všemu manžel měl za sebou podobně laděný týden, jako ten můj. Určitě to znáte, že jste na tom tak, že se vám nechce ale lautr vůbec nic dělat. Máte toho hodně co musíte, co byste měli i toho, co byste chtěli. Ale prostě nějak nemáte energii. A to, že sedíte a vidíte, že je tu toho tolik a zároveň vnímáte, že už jste toho i spoustu udělali, ale stejně jste se ocitli v tomto mrtvém bodě, tak vás to ubíjí ještě víc.
Nechuť roste.

hra

V neděli jsem manželovi začala vysvětlovat, že se nechci za něčím štvát, nebo honit nebo prostě se urputně snažit. Že jsem udělala své maximum a teď je na tahu Vesmír. Teď prostě je doba čekat na plody toho, co jsem zasela. V tom mi to docvaklo. Jsem na distanci... Prostě doba čekání. Opět mám prostě stát a jen sem tam hodit kostkou, abych se z toho distance zas dostala.

Žádné velké tahy, nákupy dostihů a plánování, jak dostat protihráče na moje koníky. Jen sem tam hodit kostkou. A čekat.

A když už i to je nervy beroucí? Dejte si pauzu. Tak jako jsem si ji dala já. A vše se v dobré obrátilo.

heart 1406019 640

Na závěr:

Všimli jste si už někdy toho, že to, co se vám děje v životě, se vám zrcadlí ve všem ostatním? Že potkáte lidi, kteří řeknou pár vět svému společníkovi na cestě někde na ulici a vy máte pocit, jakoby mluvil o vás? Nebo právě skrze hry? Naučila jsem se dívat víc. A to hlavně v době, kdy člověku není do zpěvu, se to hodí. Někdo tomu řekne náhoda, já tomu říkám znamení.

Jsou to znamení na našich cestách, abychom věděli - že nejsme sami; že se naše problémy řeší, ač to není vidět, nebo že máme něco změnit a co konkrétně.

Stačí se "jen" dívat - dívat ne očima, ale srdcem.

0
0
0
s2sdefault