… dá ti ho Vesmír sám. Podělá se auto, padnou schůzky, klienti onemocní, v horším případě tě dostane nemoc taky. A pokud jsi předtím běžel/a fakt rychle, tak ten držkopád docela bolí.

Moje story: měla jsem toho posledních pár měsíců – dobře, asi vlastně tak poslední rok; fakt hodně. Loni jsem touto dobou usilovně hledala nové místo pro mé centrum, před vánoci jsem ho našla a měla jsem mít konečně volno. Ne, přišlo napadení webů a s tím kopa práce po novém roce. Pak na jaře se ozvala manželova nezvaná „kámoška“ v podobě jeho nemoci a šup dva měsíce slaměnou vdovou zařizující, vyřizující, pracující, před zhroucením.

Udržela jsem sebe, jeho, dceru i své povolání a jede se dál…

Šup na výcvik krania a jdu to rozjet na plno. A tak připravuji zaváděcí cenu a přichází přes prázdniny davy lidí. Takže zajišťování programu pro dítko prázdninami povinné a k tomu práce na počítači, na zahradě a já už nevím, kde ještě. A samozřejmě žádná dovolená se nekoná. Je to jízda, všichni kolem naříkají na to samé. Takže je to asi „normální a v pořádku“, prostě to je dané světem.

14590519 1215804345108616 4334190415715708833 n

Prázdniny končí, ale začíná škola, nové akce, nové tváře, nové povinnosti, nové místo v Blansku, malování bytu. A také přichází cestování a manžel se vrací do práce na 150% a tak si doma snad už jen podáváme dveře. Vražedné tempo pokračuje, místo volna, který mi můj miláček přichystal, beru nabídku pomocné síly na velké akci Ženy ženám a těším se, jak si to užiju.

V pátek před touto akcí si chrochtám sama doma téměř orgasmicky a přichází první uvědomění, že toho začínám mít opravdu až hodně vysoko nad hlavu. Nicméně se mi líbí, jak se vše daří a tak se tohoto tempa vlastně bojím vzdát. Co kdyby mě pauza zasekla a vrátí mě zpátky o několik mílových kroků? Ne, konec října ve 4hvězdičkovém hotelu to jistí, tam si (snad) odpočnu. (Podotýkám, to už je asi 4. víkend, kdy jsem si plánovala odpočinek.) Pocit vnitřní prázdnoty potlačuji někam do pozadí. "Ještě to pár dní vydrž!"

Kdepak.

Hned po této megaakci přichází prudký sjezd dolů do nížin.

Postupně se odhlašují skoro všichni klienti a pak ještě dostanu peprný komentář jedné „konkurentky“ ve FB skupině. Jako taková poslední dorážka. Chce se mi brečet a křičet zároveň. Asi si to uvědomila a než jsem stihla odpovědět, koment smazala. Nejdřív mě vytočil, pak ranil, a když přešly tyto emoce, říkala jsem si, že má asi pravdu. Jen ji zkrátka napsala hnusně, ale pravda v tom prostě je.

15955334746 eb5040a38b z

No a jak to tak bývá, pokud jste vnímaví a přemýšlíte nad sebou a také se díváte kolem, dostanete odpověď na vaši otázku: „WTF?“ Začala jsem si psát s jednou mou skoro první klientkou a tam už mi to jen jemně doťuklo do hlavy – neumíš zastavit, zastaví tě okolnosti! A basta. (Díky Moni!)
Takže: zrušila jsem nejbližší akce, vybodla se doma na úklid a přestávám se na pár dní tak urputně a usilovně snažit tlačit ten můj svět ve stejně vražedném tempu. Jenže… ta kopa prádla se sama nevyžehlí… a tak přichází úraz…

Ne, prostě pokud si nedáte říct a nedáte, tak pak to i bolí.

Nezapomněla jsem, jak je důležité umět se také vést na vlně, umět si dát čas pro sebe, umět zpomalit či se aspoň na chvilku zastavit. Zapomněla jsem na to, že to je „umění“ dát si tento čas a to hlavně včas. Tak a teď se jdu přecpat borůvkovou palačinkou, večer si napustím vanu a možná si dám i rybízové víno… ;-)

6620395533 165e7e6776 z

0
0
0
s2sdefault

Komentáře vytvořeny pomocí CComment