Nedávno jsme s mým mužem oslavili 10. výročí svatby. Pro někoho kousíček, pro jiného velký úspěch. Pro mě obojí. Je to kousek našeho života, ale velký úspěch toho, co všechno jsme za tu krátkou dobu zvládli.

Před rokem a půl jsme si plánovali, jak velkolepé oslavy uděláme. Jak pozveme spoustu lidí, které máme rádi. Jak uděláme druhou malou svatbu a užijeme si tento den oslav naší vzkvétající lásky. Nebo si splníme sen a poletíme balonem na vyhlídkový let. Nebo si koupíme víkendový kurz, který nám loni tak moc dal. 

Jak to dopadlo?

Ležela jsem se střevní chřipkou jako mrtvola. Bylo mi zle a myslela jsem si, že umřu. Celý den jsem převracela ty hnoje, které se ve mně naskládaly... Proč? Proč zrovna dnes?? Vím, že nic není náhoda, co mi to chce ukázat?

Na světlo boží vyplavalo spoustu věcí. Spoustu toho, co se událo za posledních snad pár let. Pěkně naskládaných a nevyřešených. Naštěstí jsem si dobře vybrala svého manžela. A tak jsem šla s pravdou ven, ač bolestivou pro nás pro oba.

Dnes jsme se dostali k tomu, abychom byli spolu, jen my dva. Šli jsme na rande. První po hodně hodně letech. Díky za to mojí mamince. Já si na něm uvědomila, že někdy dělám z komára velblouda. Že přece ta láska, která tu je, je důležitější a jak jsem se bála, že umírá, že dostala opět novou sílu. To díky tomu, jaký je můj muž. Díky tomu, že umí naslouchat. Nic víc, nic míň.

Večer jsme zakončili celá rodinka u pěkného filmu. Po něm šly obě moje lásky do hajánek a já si ještě šla na balkon poslechnout koncert cvrčků z venku. Zaposlouchala jsem se do zvuků noci. Noc... To je tak zvláštní úkaz.

Co všechno je v ní skryto? Kolik tajů a kouzel, myšlenek a odpovědí na otázky? Cvrčci hráli o sto šest z každého koutu a kolem mě vál vlahý vánek. Jak já miluju léto. Jak jeho horké dni tak i tyto teplé noci. Hvězdy prokukovaly mezi beránky a velký vůz mi svítil přímo nad hlavou. Srpeček měsíce už se schoval za horizontem, ale jeho zář i tak svítila nad lesy. Mě se rozlétly myšlenky snad až k těm hvězdám. Moje hlava přebírala události posledních dní, a že jich bylo...

Vzpomněla jsem si opět, jako snad každý den, na kamaráda, který nedávno zemřel. Kde teď je? Proč musel odejít? Proč tak brzy a tak rychle? Jeho smrt mi přišla tak nefér, ale zároveň jsem věděla, že to je prostě život.

Život...

Konec i začátek, život i smrt. Naproti v paneláku zablikala okna od televize. Z jiné části zas někdo kouří a smrdí široko daleko. Odjinud jsem zas slyšela pravidelné chrápání. Zlaté chrápání mého manžela. Kam se na tohoto člověka můj muž hrabe. Do toho serenáda cvrčků a sem tam projede auto dole na silnici. Jak se ten život zdá jednoduchý. Plyne si, jakoby nic.

Ale zároveň cítím strach.

Zítra mi končí volno a jdu se vrhnout do velkého úkolu. Mám z něj strach, je to další krok v mém životě. Důležitý krok, který když nezvládnu, mohu začínat akorát tak znovu, od nuly. Bylo by to tak jednoduché, kdyby neexistovala byrokracie. Jenže systém tu je a musí být dodržován. Pro mě s ním ruku v ruce jde strach z neúspěchu. Nikoho by to nezajímalo, kdybych neuspěla. Jen mě ano. Mě a mého manžela, který mi tolik fandí. Bojím se zklamat sebe i jeho. Bojím se, že můj sen nebude dost velký na tuto byrokracii.

Život je tak jednoduchý, ale zároveň tak složitý... Jenže jak tak pozoruju tu noční krásu, která je plná všech rozporů, krás i strachů, tajemna lákavého i strašidelného - říkám si: kdo ten život dělá složitým?

Lidé. My sami. Každý sám za sebe, a spolu tvoříme celek. Nemyslíte?

 

 

0
0
0
s2sdefault