„Obdivuji, jak to všechno zvládáš“, „Ty jsi tak silná, ty to zvládneš“, „Jak to děláš, že to zvládáš? Na tvém místě bych to nedala…“

Tyto věty slýchávám poslední dobou často. Vím, že jsou myšleny dobře a na podporu. Přesto někde hluboko ve mně se něco vzpouzelo. Něčím mě to naštvávalo a nikdy nevím, jak na tyto věty reagovat.

Prostě musím, co mi zbývá. Co na to odpovědět?

Musím? Opravdu musím?

Několikrát jsem přemýšlela, proč tyto věty ve mně vyvolávají takový zmatek. Až mi odpověděla odbornice na slovo vzatá – Denisa Říha Palečková. Její odpověď jsem vlastně dávno znala. Jen jsem ji asi potřebovala slyšet od někoho jí podobného.

A co mi na můj problém napsala?

Je v tom sebehodnota. Jak jinak. To, že mám nastavené svoje síly na „skousnu to, vydržím to, zvládnu to, protože musím, beze mě to opravdu nepůjde“. A taky na: „Co všechno si ještě nechám líbit?“
A co by tomu řekli ti všichni, kteří na mě pějí chvály? A ti, kteří na mě spoléhají, že já to prostě dám? Co by řekli i ti, kteří mají pocit, že ještě nedělám dost? Byla bych slaboch? Byla bych poražená? Proč mi to není vlastně jedno?

steel construction 1031715 640

Denisa mi napsala: nemusíš to vydržet. Máš právo říct, že „tohle je pro mě těžké snášet to“.

Jak to najednou znělo pro mě tak osvobozujíce. Toto „nemusím“ pro mě byla ohromná podpora a úleva. Dokonce mi to vlilo do těla novou chuť a energii bojovat dál. Kde a kdy jsem zapomněla, že přece nemusím zvládnout všechno? A že když něco nezvládnu, tak to bude muset zvládnout někdo jiný?

Že možná já sama stojím v cestě svým „zvládnu to“ tomu, kdo by to zvládnout měl sám. Svou přehnanou pomocí stojím vlastně v cestě druhému k tomu, aby to dokázal, aby v sobě objevil svou vlastní sílu? Vlastně možná mu tu sílu ubírám právě tím, že jsem se jala to vzít vše na svá bedra.

children 1149671 640

Přede mnou se otevírá nové učení se.

Jak umět podporovat a pomáhat, ale bez toho aniž bych ublížila sobě nebo komukoliv jinému. Opět mě napadají „hranice“, jak jsem už o nich psala i v mém článku Ztratila jsem své hranice nedávno. Hledat to správné jejich nastavení, aby neomezovaly nikoho, ale chránily a dobře sloužily.

Někdy je zkrátka dobré nechat druhého, ať se sám učí zvládat své neštěstí, své problémy i nové výzvy. Je to jako u malého dítěte – když se chce naučit jezdit na kole, tak také hrozí, že si rozbije koleno. Ale když se to budeme za něho učit my, aby náhodou nemělo bolístku, tak se na kole jezdit nenaučí.

woman 1283485 640

Pokud tedy máte pocit, že jedině vy něco musíte udělat, zvládnout, zařídit, vyřídit, že nesete na svých bedrech veškerou tíhu, protože NIKDO jiný to za vás neudělá, učte se se mnou, že tím možná víc škodíte, než byste pomáhali. Vy se budete cítit strhaní, unavení a vyčerpaní a ostatní se naučí, že vy to prostě zvládnete, vždy a za všech okolností… Proč by se tedy měli snažit?

A poslední věta na závěr:
Chcete umět podpořit? Nevíte jak, abyste se druhého spíš nedotkli a neranili ho? Často na to sama zapomínám, ale v jednom kurzu, ve kterém jsem už roky, stále dokola opakují, že je potřeba umět uznat pocity druhého. Kurz se vztahuje na děti, protože děti bychom to měli učit, aby s tím neměly takové problémy v dospělosti, jako máme my. Takže místo věty „Nebreč/neřvi, přece to nemůže tak moc bolet“, je lepší říct „Já vím, že to bolí, jsem tu s tebou“. A tak jak se to učíme s dětmi, tak to potřebujeme i my dospěláci.

PS: Na úplný konec pár věcí či možná rad, jak to tedy vlastně zvládám:grass 1331703 1280

  • Velmi mě drží moje „práce“, která mi dobíjí baterky a vlastně mě i živila, protože jsem zůstala odříznutá od peněz.
  • Snažím se všímat si krásných milých maličkostí. Je jaro, takže je jich teď venku spousta. Máme krásný výhled na zalesněné údolí, a jak se jednotlivé stromy probouzí, tak vidím spousty odstínů svěží zelené barvy. Stejně tak na zahrádce teď všechno kvete různými barvami a květinami. Je to úžasně nabíjející.
  • Už se pomalu zas dostávám do zajetých kolejí s pravidelným meditováním, což mi pomáhá „vydechnout“ a zklidnit se.
  • A jak jsem psala v článku: Jak přežít nejtěžší chvilky života, tak je pro mě velmi důležitý přítomný okamžik – to tady a teď, protože kdybych měla řešit vše na týdny dopředu, tak bych se z toho nejspíš zbláznila; a pak také odrážení strachů, které jsou leckdy naprosto zbytečné.
0
0
0
s2sdefault