V nejtěžších chvílích v životě, na svou tíhu zůstanete sami.

Možná to zní dost pesimisticky nebo sobecky. Nemyslím to tak ale. Myslím to realisticky. Nikdo si to za vás neodtrpí. Procházíte si tím stejně sami. Rozdíl je v tom, jestli máte na koho se obrátit, komu si říct o pomoc a také zda máte svůj nějaký krizový plán či režim. Nebo nemáte opravdu nikoho ani žádný plán. Ale stejně si to prožijete. I kdyby se vaše okolí snažilo, jak chtělo.

Tak jak to prožít a přežít?

Pro ty, kteří nevíte o našem trápení, o nemoci mého manžela, tak trpí schizoafektivní poruchou. Už jsem se o tom rozepsala v článcích Kostlivec ve skříni I, II, III. Kdo nemá představu, o čem tato nemoc je, tak se to velice těžko vysvětluje. Každopádně je to docela velký náklad na bedra jak moje, tak jeho a teď už i naší malé dcery.

Před více než týdnem jsme měli společnou přednášku. Předtím následoval sled událostí, které mého manžela docela vyšťavily a mě vlastně také. Těšili jsme se na velikonoce, že si konečně odpočineme. Jenže tato naše přednáška dokonala dílo a manžel se začal rozjíždět.

Opět nás přišla navštívit nezvaná návštěva – jeho diagnóza.

Protože se manžel věnuje aktivitám v oblasti alternativních postupů v léčbě těchto onemocnění, známe už poměrně dost lidí, kteří v tomto oboru pracují. A tak přispěchali na pomoc. Což se i dařilo, dokud mu pomoc byla poskytována. Jenže přišly velikonoce. I tito lidé mají své rodiny a tak jsme na to zůstali sami. Na dva dny pomohl švagr. Ale nestačilo to. Rodině se často nedaří pracovat na zlepšení. Je k tomu potřeba jiná autorita.

A tak jsme si užili velikonoční víkend jako v hororu. Dělilo nás pár hodin od předání manžela terapeutovi, ale už se to nedalo.

Kdo si tímto neprojde, tak asi nepochopí. Člověk se sám dostává do pavoučích sítí svých myšlenek, pocitů a emocí, do naprostého zoufalství, bojů s egem a únavy k smrti a má co dělat, aby to sám ustál. (pozn.: Myšleno na člověka blízkého, ne samotného pacienta.)

Válcuje vás naprostá bezmoc, vztek a pocity velké lítosti. Také se na vás hrne další spousta povinností, které teď musíte zařizovat a vyřizovat. K tomu se u mě přidala péče o dítě, které nechápe, co se to s tatínkem děje a trpí tím, jak se rodiče chovají. Hrne se to na vás ze všech stran a k tomu vyslechnete spousty rad, které zaručeně musíte dodržet. Řečeno s nadsázkou.

Toto utrpení nekončí tím, že se manžela zbavím převozem do léčebny. Kolotoč pokračuje. Ale dále tu nebudu rozepisovat, co vše jsme si museli prožít, jak vše probíhalo. Bylo to velmi náročných několik dní a bude to ještě náročných několik týdnů, možná měsíců. To nikdy nevím.

Je to třetí manželova ataka této nemoci. Co se změnilo oproti dvěma předchozím?

Myslela jsem si, že kdyby přišla třetí, že ji zvládnu lépe ustát. Že nebudu tolik trpět, protože už přece vím, co dělat. Ano, asi tolik netrpím, když je teď v léčebně, jako tomu bylo minule a předminule. Ale těch 8 dní, co byl v mánii doma, jsem si prošla i já svým osobním peklem a chvílemi jsem myslela, že vypláču i vnitřnosti.

Takže opět se mě to dotklo, opět to zasáhlo jako meč. Přece jen tu ale změna k lepšímu pro mě byla.

  1. Snažila jsem se neřešit budoucnost. Řešila jsem přítomný okamžik a maximálně události den předem.angel 758415 640
  2. Snažila jsem se zůstat napojená na své rádce. To byl oproti minulým atakám velký rozdíl. Tehdy jsem na Boha a všechno kolem byla naštvaná a podruhé jsem dokonce přestala věřit. Teď jsem se na své andílky obracela, jak jen to šlo a dostávala jsem od nich znamení, že jsou se mnou. Vlastně i problémy, které přicházely, se vyřešily takovými „zvláštními“ náhodami, že se moc nedá věřit, že jsou to náhody. Tak např. věřili byste tomu, že budete ubytovaní v hotelu, kde naprosto nikdo není? Žádní jiní hosté, personál ani majitelé? Potřebovali jsme klid a ten jsme dostali.
  3. A snažím se ze sebe dostat ten stres. Přiznám se, že raději pořád něco dělám. Mám toho teď strašně moc, a když na to myslím, mám pocit, že se mi podlamují kolena. Tak na to raději nemyslím a dělám jednu věc za druhou. Co nestihnu, to nestihnu, neřeším to. Priority jsou určené, ostatní musí počkat.
  4. Když je mi nejhůř, mám pár lidí, na které se mohu kdykoliv obrátit.
  5. Strachy, které se snaží dorážet, tak odrážím. Řeknu si zkrátka, nějak bylo, nějak bude, až to nastane, budu to řešit, ale třeba to nenastane. Nemá smysl se nimi zabývat, nemá smysl si říkat „co by, kdyby“, jen to člověku ubírá energii. Často se opravdu stane, že jsou to zbytečné obavy, které vám jen hážou klacky pod nohy.
  6. Sečteno podtrženo, žiju maximálně v okamžiku Tady a Teď.

Neznamená to ovšem, že když budete dodržovat nějaké své zásady, které se mohou samozřejmě lišit, že nebudete cítit nic. Že budete v pohodě vše zvládat levou zadní. Jsme tvorové citliví a často hledáme návody na krizové situace, na tragédie v našich životech tak, abychom trpěli co nejméně a co nejkratší dobu.

Ale někdy i smutek potřebuje čas a má své místo v našich životech. A i když se mě teď špatně poslouchá věty „ono to tak mělo být a něčemu vás to zas naučí a posune vpřed“, tak musím uznat, že to je pravda. Jen se překousnout přes tu větu oběti ve mně, která říká „proč zrovna my, proč zrovna takto??“…

8359275731 d73490652d zZatím si z toho beru spoustu nových otázek, ale také i spoustu odpovědí a přesvědčení, jak je důležité, co nosíme uložené v sobě. Jak opravdu záleží na tom, pracovat sami na sobě, vnímat své potřeby, své tělo, své vnitřní Já.

Zjistila jsem, jak důležité je v těžkých chvílích života zůstat napojená na sebe sama, na své duchovní průvodce, na víru ve Vesmír, že pomůže v pravý čas. Osobní a duchovní rozvoj mi tuto situaci pomáhá ustát o něco lépe než v předchozích krizích.

A proto jsem napsala tento článek, proto se dělím o kousíček mého trápení, protože věřím, že je z toho i cesta ven a že náš rozvoj zkrátka má smysl. Snad příště napíšu o tom, jakou cestou si manžel prošel a vyléčil se…

0
0
0
s2sdefault