Už asi tak týden, možná i víc, mám jedno dalo by se říct poselství v hlavě. Vždycky si sednu k počítači, abych tu změť, uvedla do hmotného světa písmenky v článku, jenže ono nějak ne a ne to sesumírovat tak, aby to mělo hlavu a patu a předala jsem přesně tu čistou esenci, která došla mě, tam odněkud.

Poslední týdny se nejen já osobně potkávám s těžkými energiemi, kdy člověk doslova padá na hubu. Vykládají mi to samé klienti, terapeutky-kamarádky (i ti, kteří na sobě pracují velmi dlouho a prošli si už ledasčím) a všichni mluví o tom samém: hluboký propad na temné dno a pocity, že nedává nic smysl a že začínají od samého začátku.

Číst dál: Proč láska nepřijde a nezachrání nás?

Přidat komentář (0 Komentářů)

Možná si ještě pamatujete na tento můj citát:

„Až nebudu poslouchat své ego, až nebudu potřebovat chvalozpěvy druhých, až mě nezraní posměch ani ponižování, až budu přijímat vše, co dostanu, i to, co mi bude odebráno, budu žít v pokoře a lásce…“

Tehdy před lety mi tato slova šla po hodně pokorném zážitku přímo z hloubi srdce. Vlastně si už ani nepamatuji onen zážitek. Ale to nevadí, protože vždy, když se mi přihodí něco, kdy musím uznat, že jsem na dně svých sil, že prostě něco nezvládnu a musím to nechat ještě být, anebo když jsem donucená Vesmírem, Osudem či čím, k rozhodnutí, které se mi moc nelíbí, tak si na tento citát vzpomenu.

pokora

V poslední době mě pokora učí tomu „umění se vzdát“. Možná mě tím připravuje na jeden důležitý krok, umění se vzdát těch, kteří jsou mému srdci tak blízko. Abych uměla žít sama za sebe, v té Pokoře a bezpodmínečné Lásce. Abych nepotřebovala ke štěstí v životě to, že mi někdo kryje záda, že je tu vždy někdo, kdo mi podá pomocnou ruku.

Číst dál: Pokora a umění se vzdát

Přidat komentář (0 Komentářů)

Pohádky tisíce a jedné noci, to asi zná každý. Myslím si, že i náš život je takový soubor „pohádek“ o tisíci dějství. A jak se říká v jednom citátu, že pokud to dobře neskončilo, tak to pořád ještě není konec. Moje jedna taková „pohádka“ boje dobra se zlem se rozjela letos na magické datum 8.1.18. Krásně to koresponduje s mým datem narození 18.10.81.

A jak to tak bývá, jedna pohádka se mi nakonec rozdělila ještě do vícero příběhů. Aneb, jak se říká hezky česky: Na posr… i hajzl spadne. Kousek po kousku se vše ale skládalo a stále ještě není celý obraz doskládaný.

S kouskem jsem se už podělila v minulém článku, dnes přicházím s další malou dávkou této mojí story.

Číst dál: O zapomenuté lásce

Přidat komentář (0 Komentářů)

Tím nemám na mysli strom, i když i ten spousta lidí už má a chodí si k němu pro síly, ticho a odpočinek. A vlastně toto všechno (a mnohem víc) se dá najít i v tom kmeni, který mám na mysli já. Dnes se tomu říká např. komunitní život. Pod tím jsem si ale ještě donedávna představovala něco, po čem se mi ježily hrůzou chlupy na těle. 

Takový to, kdy jste pod drobnohledem ostatních, kteří vám mohou kecat do života. Vlastně styl „rodina“ v růžovém provedení. Musíte se přizpůsobit návykům ostatních a hezky šlapat brázdu jako pěkné stádečko. Jste neustále hodnocení, zda děláte, co máte dělat a jestli to děláte správně.  

Ve městě kde žiji, jsem byla ráda za jistou anonymitu, kdy tu znám jen pár lidí a to mi bohatě stačí. Jako všude, tu také frčí pomluvy a odsuzování, neměla jsem touhu do tohoto vzorce zapadnout. Jenže nedávno jsem zjistila, že jako vše, i tento způsob žití má svou druhou stranu. Jste vlastně osamocení. 6592af4e9b34936f9690e9ea597bdccc

Číst dál: Mít svůj kmen

Přidat komentář (2 Komentáře)

Bylo jí jen 9 let. Ani jsem si toho nevšimla…

Byla jsem to já. Když mi bylo 9 let, moje maminka onemocněla rakovinou. Prognóza lékařů zněla: zbývá vám maximálně 6 měsíců života. Měla jsem tehdy tříletou sestru a 11letého bratra. Skončili jsme u babičky, když byla moje maminka v nemocnici. Trvalo to asi půl roku, kdy jsem se den co den vracela ze školy do náhradního domova s obrovským strachem, že mi babička oznámí tu strašnou zprávu. Chodila jsem pěšky, protože z dědiny od babičky nejezdil autobus. Bylo to necelé dva kilometry cesty, kdy jsem si představovala, jak přijdu „domů“ a moje maminka bude sedět v kuchyni na židli, zdravá a přivítá mě se svým kouzelným úsměvem, který jsem tolik milovala.

2

Číst dál: Nechala jsem tu malou holčičku umřít

Přidat komentář (0 Komentářů)