Bylo jí jen 9 let. Ani jsem si toho nevšimla…

Byla jsem to já. Když mi bylo 9 let, moje maminka onemocněla rakovinou. Prognóza lékařů zněla: zbývá vám maximálně 6 měsíců života. Měla jsem tehdy tříletou sestru a 11letého bratra. Skončili jsme u babičky, když byla moje maminka v nemocnici. Trvalo to asi půl roku, kdy jsem se den co den vracela ze školy do náhradního domova s obrovským strachem, že mi babička oznámí tu strašnou zprávu. Chodila jsem pěšky, protože z dědiny od babičky nejezdil autobus. Bylo to necelé dva kilometry cesty, kdy jsem si představovala, jak přijdu „domů“ a moje maminka bude sedět v kuchyni na židli, zdravá a přivítá mě se svým kouzelným úsměvem, který jsem tolik milovala.

2

Číst dál: Nechala jsem tu malou holčičku umřít

Přidat komentář (0 Komentářů)

Než se ze mě za chvíli stane cukrářka, která půjde dělat dort pro manžela, obrněná trpělivostí, protože mi bude „pomáhat“ dcera, tak mám chuť sepsat pár řádků a na chvíli se ocitnout v roli blogerky.

Z role do role. Během pár minut se moje role prolínají mezi kamarádkou, maminkou, uklízečkou, terapeutkou, pradlenou, krmičkou kočky, řidičkou, hostitelkou, kuchařkou, manželkou, uklízečkou, studentkou podnikání a podnikatelkou, a tak bych mohla pokračovat snad do nekonečna.

A kde jsem v tom sakra já?

52eb70850bd1d4bd23238554fd73f5f3

Číst dál: Aspoň chvíli nebýt v nějaké roli

Přidat komentář (0 Komentářů)

Toto bude asi jeden z těch článků, které budu mít napsané v počítači, ale bude mi chvíli trvat, než ho zveřejním. Někdy zkrátka ty hodně hluboké věci, ty které se nás dotýkají na úrovni, která se ani nedá popsat, protože je tak hluboko a blízko vaší duše, že je považujete za něco naprosto soukromého, a proto si je chráníte, jako něco křehkého, co by se jen pohledem mohlo rozbít.

Na druhou stranu, ale právě takovéto věci se hluboce dotýkají spousty lidí. A to, co se naučí jeden, se pak může naučit i druhý, pokud si to ten první nenechá pro sebe. Proto věřím, že se odhodlám a tuto svou stránku vám poskytnu k nahlédnutí. Mě leden 2018 začal učit mnohem rychleji, než měsíce a roky předtím. Ale začnu od doby, kdy začaly vycházet najevo takové ty sajrajty, co si schováváte pod koberec a myslíte si, že když nejsou vidět, tak nejdou cítit a vlastně neexistují.

myDvaManželství… hmmm. Můj muž na začátku našeho vztahu prohlásil, že on se nikdy ženit nebude. Nechápal instituci manželství, manželství jeho rodičů ztroskotalo v jeho docela citlivém věku a tak se zařadil do fronty těch, kteří si myslí, že když se neožení, tak se vyhnou všem strastem, které páry prožívají právě v onom manželství. Mě to tehdy iritovalo, ale milovala jsem ho. Náš vztah měl hodně pevné základy, protože na začátku jsme si ho museli doslova vybojovat. Ke všemu byl skoro rok na dálku. Proto jsem věděla, že i názory se mohou změnit a netřeba to nějak moc dramatizovat.

Číst dál: Zazvonil zvonec a manželství je konec I.

Přidat komentář (2 Komentáře)

Konečně nastal ten lásky čas a já doufám, že sebou poslední duben, čarodějky a úplněk ve štíru vzali všechno, co se za ty tři dny nakumulovalo do ohromného přetlaku v mém těle. Ani nevím, kde začít, jestli strachem, pránickým léčením nebo tím, jak to všechno sehrála dokopy ta vždy skvělá synchronicita.

13c6f21ac3456e9b90a318a08a4069cb

Ono to možná všechno začalo už mnohem dřív. Na semináři Transformace, který pro mě byl dost podivně prolínajícím se všemi možnými procesy a emocemi. Zakončený byl ale něčím tak silným, co už ani moje vědomí nezvládlo pobrat. Moje paměť si ty události pamatuje jako film – mě se to netýkalo, jen jsem byla pozorovatelem. A některé momentky si nepamatuji vůbec.

Bylo to hodně o konstelacích a hlubokých dynamických meditacích. Jak příhodné, zrovna v konstelaci mého muže jsem se od své role manželky a snachy dostala až do role v nějakém jiném životě, do role upálené čarodějky. A abych se od tohoto konečně mohla oprostit, musela jsem si znovu projít upálením a odpuštěním.

Číst dál: O pránickém léčení, strachu a synchronicitě

Přidat komentář (0 Komentářů)

Jak přežijeme dál?

Už ani nevím jak, ale k mému muži přistála informace o chystaném retreatu pro páry pro pokročilé. Termín – začátek února, což bylo v té době asi za měsíc. Byli jsme na retreatu před třemi lety a tehdy nám to vlilo hodně nových sil. Přihlásil nás. Jak se termín blížil, pořád se mě ptal, jak se těším. Naučila jsem se nedělat si moc očekávání, ale moje niterné pocity byly zvláštní. Trochu jsem se bála. Strach z toho, že „co když nám to nepomůže?“. Co když už je náš vztah opravdu mrtvý?

Den odjezdu nastal. S napětím jsme se vydali na cestu.

294bcd6623eef38536e8c7cb04f68c81Přijeli jsme na Váňův statek, zaregistrovali jsme se a večer začal večeří. Po ní už jsme šli na první programovou část. Hned první večer se ze mě vyplavila všechna ta bolest. Začalo to prvním „cvičením“ – představa toho, co za loňský rok bylo to hezké. Měli jsme krásné chvíle a o to těžší pro mě byla ta vzpomínka, když jsem také věděla, co přišlo hned po nich. Ten velký zvrat, který zabíjel. Pak přišla na řadu představa toho těžkého a ta mě už úplně srazila k zemi. Pláč vypukl naplno. Pak jsme toto všechno měli nechat rozpustit, jenže mě to nešlo. Tak moc to bolelo, jako šíp zabodnutý do srdce.

Číst dál: Zazvonil zvonec a manželství je konec II

Přidat komentář (7 Komentářů)