Je to již 10 let co tě postihla mozková mrtvice. Pamatuji si, jak jsem přišla do nemocnice na ARO. Stojím před tvojí postelí. Ty ležíš a nereaguješ vůbec na nic. Jsi napojená na všechny přístroje, které vydávají zvláštní zvuk. Pak přišel pan doktor a oznamuje mi, že takto už zůstaneš.

Ale já mu nevěřím.

Vím, že jsi silná a, že ty síly v sobě zmobilizuješ. Usmála jsem se na něj a oznámila mu, že to zvládneš. Viděla jsem jeho soucitný pohled. Vypadalo to, že jenom spíš. Že se přece z toho spánku probereš. Ale nereagovala jsi a když jsi na malou chvilku otevřela oči, tak jsi mě nepoznala. Měla jsi štěstí, že vůbec žiješ, protože s tvojí diagnózou jsi měla umřít. Měla jsi kombinaci mrtvice a ještě další nemoci. Na tomto oddělení leží hodně špatné případy.

Číst dál: Vůle žít

Přidat komentář (1 Komentář)

Ano, ano, už se nám to zase blíží. Děti už pomalu obchází strach a napětí a zároveň se těší, co dobrého dostanou. Já mám tyto svátky moc ráda, jen se ve mně trochu odehrávají boje. Říkám si, že se mi nechce dceři lhát a vymýšlet si, že přijde ta, pro ni, pohádková postava a že dárky pod stromek dává Ježíšek. Ale na druhou stranu si pamatuju sama to kouzlo, které tyto tradice mají. Jak jsem poznala už jen podle vůně v pokojíku, že mám za oknem dobroty. Cinkání zvonečků mi znělo tak kouzelně. A jak jsme z okna každý rok vyhlíželi "Ježíška", jestli ho konečně zahlédneme. A tak jsem o tato kouzla nechtěla připravit ani ji. Jak to ale udělat?

Číst dál: Mikuláš vs. strach - pravda vs. lež

Přidat komentář (0 Komentářů)

Kde jsou moje hranice??

O hranicích - a teď nemyslím ty, mezi státy - slýcháváme vlastně už od malička. Nejdřív je přece museli rodiče nastavovat nám a často je nezajímalo, kde bychom je potřebovali mít my. Dnes je to také ožehavé téma, a to hlavně u výchovy právě dětí. Jak jim ty hranice nastavit, aby byly správně? Někdo dítka dusí už od mala příliš těsnými „ohrádkami“ a někde zas dětem dávají veškerou volnost, takže se pak děti mohou cítit dezorientované a že o ně nikdo nestojí. A tak si hranice začnou vynucovat. Jak? No přece tím, že na sebe upozorňují o to víc.

Je poměrně těžké umět nastavit své hranice i ty dětské tak, aby sloužily a přitom neomezovaly. Proč jsou hranice vlastně důležité? Přirovnala bych to k rybníku. Pokud jsou jeho hráze příliš malé, voda z nich přeteče a zaplaví vše kolem. Pokud jsou příliš vysoké, tzn., že vody je v ní většinou málo a tak se tam hůř žije rybám, ani vy se v tomto „blaťáku“ moc neosvěžíte, ani se tam vlastně nedostanete. Stává se nedostupným životu i všem kolem.

Číst dál: Ztratil/a jsem své hranice – Kdy? Kde? Jak?

Přidat komentář (0 Komentářů)

Po přečtení tohoto článku si udělejte malé cvičení: Zavřete oči a představte si, že vám lékaři stanovili diagnózu: zbývá vám pár měsíců života....

Číst dál: Když zaklepe smrt na dveře

Přidat komentář (0 Komentářů)

Ach to naše ego. Už si myslíme, jak nás neřídí a ejhle, ani to leckdy nevnímáme a promlouvá za nás.

V oblasti duchovního rozvoje se setkávám s různými lidmi. Většinou s pokornými, ti, kteří vědí, že učit se duchovně a osobně růst, trvá celý život, a to nejen ten jeden...

Ale také jsem už potkala pár duší, které dávaly najevo, jak jsou už daleko, jak vlastně ví víc, ví líp a už mají vše ozkoušené a jsou nad věcí. Jak jste ještě tolik pozadu oproti nim. A vlastně většina lidí je ještě „na začátku“.

Ach to ego! Je opravdu šikovné a dokáže nás hezky obalamutit.

Když je někdo opravdu hodně daleko na cestě osobním a duchovním rozvojem, nedává to najevo, nepovyšuje se nad ostatní. Nepotřebuje to svoje ego "krmit". Jeden z takových vzorů (pro mě) – Mooji.

Nenechte se zmást ani egem svým ani egem ostatních ;-).

Přidat komentář (0 Komentářů)